Proč musí zasvěcenci mlčet
Před třiceti lety, kdy jsem se začal o duchovní
otázky zajímat, mě napadlo, že by měl přijít reformátor, který by přišel se
sjednocujícím učením, aby odstranil obrovský zmatek a tím i sváry mezi
duchovními proudy. Postupně jsem našel Unitáře, kteří se o to snažili, ale
nedotáhli to podle mého do konce. Jaksi jim chyběli výsledky, tj. osvícení. Ti
ovšem chyběli všude, to byl pro mě velký problém. Spíře jsem nacházel
pokrytectví, demagogii a skrytou i zjevnou nevraživost. Zkrátka mnoho řečí a
výsledek nikde, ač jsem se snažil najít ty, kteří byli proměněni
v Dokonalost. Dostali se mimo lidskou omezenost a měli přístup
k neomezenému Zdroji.Vzhledem k obrovskému množství duchovních lidí
to byl hrozný výsledek.
Později jsem objevil určité knihy, které napovídaly
jistou duchovní změnu osobnosti, ale jejich autoři, tedy křesťanští a východní
mystikové, byli již mrtví. Následovníky jsem neobjevil a to mi vrtalo hlavou.
Snad až Krišnamurti, ten tehdy žil a přednášel a jeho
slova o kritice duchovních přístupů mi konečně otevřeně řekla, co jsem již
tušil. Ale ani jemu se nepodařilo, jak sám na smrtelném loži řekl, proměnit za
65 let práce jediného žáka. Jak zemřel, jeho hnutí se začalo rozpadat a to byl
původně avizován jako nositel nového, moderního náboženství prostého demagogie,
Řádu Hvězdy.
Ani budhismu se nedaří připravit osvícené. Proč, to
je vážná otázka. Nač pak celé učení je? A to je tak vzdálen všem náboženstvím, ale
aniž by si toho někdo všiml. Prostě nezná Stvořitele a tím ani Jeho Záměr. Vše
je prý v moci každého člověka. Kdyby to bylo tak prosté!
Už dávno mi bylo podezřelé, že tyto ani jiné otázky
se otevřeně neprobírají. Kdo nemá přístup k zdroji vysoké Inteligence,
tedy k Poznání, nemůže se k Cíli dostat. Všechna učení mluví o
nutnosti učitele – gurua, ale kde jsou? A mají ti, kteří se za ně vydávají
vůbec Poznání? Ale pozoroval jsem spíše malou ochotu je hledat a když už někdo
takového měl, např. Mahéšweranandu, viděl ho tak jednou ročně a to je nanic.
Vážně jsem se zabýval otázkou, zda celá duchovnost
není jen podvod, iluze jako komunismus. Až po létech jsem našel vlastně velmi
jednoduchý způsob, jak se k vysoké inteligenci dostat. Je to intuice, o
které nikdo nepochybuje, ale nikdo nepracuje na jejím zesílení. Hledat důvod
toho je velmi vzácné, ale důležité. Nakonec jsem poznal, že prostě není vážný
zájem, jako nebyl zájem v době Krista. Vlastně vše je podobné jako tehdy.
Když křesťané hovoří o lásce k Bohu, nevěřím
jim. To říkali i tehdy, museli by Ho prožít a přijmout jaký je a to neudělali a
neudělají. Lidé jsou vlastně opakem toho, co musí být mystik. Ego si zkrátka
nechce svou omezenost vzít a rafinovaně bojuje o přežití. Prostě logická
sebeobrana ega.
Nikdo nechce přijmout život i Boha jaký je a nechat
se Jím vést, přijmout Jeho i svou roli, to je základní problém duchovnosti. Rádi
vše vidíme po svém, jak nám to vyhovuje. Ale tak se daleko nedostaneme. To není
možné ani ve vědě, podnikání či v právu.
Tento závěr je vlastně nápravou mé prvotní naivity. Běžné
duchovní nauky jsou sice značně problematické, ale lepší výsledky se nedají
očekávat. Problém je i v tom, že silně přeceňujeme tuto civilizaci. Není
tu moc dobra ani vyspělosti. I v bibli se píše o lidské hříšnosti, ale
zdaleka nejde jen o špatné morální činy.
Ale i to je kupodivu součást Jeho Záměru. Kdy to
neměl, nebyl by Všemohoucí. Od toho je Sebepoznání, kde vše má své místo a svůj
čas, není třeba se rozčilovat. Kdo ví a nechce lhát, musí mlčet. Nelze vše
říkat všem, to je logika ezoteriky. Necitlivým přístupem můžeme snadno udělat
chybu.
Nakonec se nelze neochotě ani příliš divit. Realita
je o dost jiná než duchovní představy a kdo by chtěl neustále
v channelingu a meditacích poznávat, že jeho původní představa byla zas
jen iluze? Mystika totiž není jiná forma iracionality, protože božské je
Logikou samou. Je to náročná cesta z iracionality přes racionalitu do
rozvoje intuice.
Tato civilizace ani nemá Záměr, aby kdekdo byl
mystik, jejím hlavním úkolem je očista od agrese a magie. Proto jí křesťané
označují jako očistec, předpeklí.
V podstatě není možný kvalitní život bez pomoci
intuice, protože je příliš složitý. Její zesilování je mystický proces, ale ten
je plný mýtů a iluzí. Pravá mystika není
mysteriózní iracionalita, ale logická cesta z iracionality přes
racionalitu do trvale rozšířeného vědomí.
Ego se totiž snaží po svém sebe
zbožštit a mít klid, ale jeho přání jak na to, jsou naivní. Je to projev
nezralosti, mystika není úkryt ega, ale jeho koncem. Ale až dlouhodobou
mystickou zkušeností lze poznat všechny rozdíly mezi původními představami a
realitou, tedy názorem Boha.
Nejčastější omyl: Ne snaha o
zastavení myšlení, ticho a klid, ale aktivní vnímání, chápání a jednání pomocí
velkého vlivu intuice. Ticho není
v mystice cílem, protože božské v tichu není, ale způsobem, jak
vytvořit pro intuici volný prostor. Neblokovat ji přístup k sobě žvaněním ani
zbytečnými myšlenkami, protože těmi se napojujeme do omezeného lidského světa..
Když se intuice neozývá, raději ticho než banality. Ne meditace ticha, ale extáze dynamiky Tvorby dějů a pocitů Velikosti
Boha. A transformační procesy, o kterých se téměř nic mezi laiky neví.
-Ne pasivita ale tvořivost, aktivní
odevzdanost. Ne askeze. Ne pokrytecké potlačování problémů, ale odkrývání jich
a očišťování chybných sklonů. Ne celibát a odmítání masa (zpočátku). Nikoliv
přebývat v ústraní, ale žít ve společnosti, protože je dokonalou školou Boha.
-Neusilovat o sebepopírání, ale
učení se. Nejde o nirvánu, ale o rozšířené vědomí. Nevytvářet si představy o
Bohu, ale prožívat Jej, postupně poznávat. Nechtít okamžité osvícení, ale
celoživotní proces s dynamickým střídáním stavů, jež obsahují i problémy a bolesti.
Nikoliv kouzelný proutek okamžité proměny, ale rychlejší učení. Nikoliv
prázdnota a konec individuality, ale hrdá vznešenost, být plný Boha.
-Ne demagogie, ale postupné
poznávání nekonečně složité Reality, spleti souvislostí. Ne útěk od inkarnací,
ale postupné procházení vyšších a ještě vyšších úrovní vědomí. Nečekat uznání,
ale spíše nepochopení a odmítání okolí.
-Nic není zvlášť posvátné, jen s Ním
hovořit a prožívat Jej. Ne si rozhodovat o všem, ale vše konzultovat
s božskou intuicí. Ona je vždy chytřejší. Neodvaluje kameny z cesty,
ale zkouší v zátěži.
Bůh Guruem
Každý duchovní směr doporučuje vedení učitelem -
gurem, jinak je nebezpečí zapadnutí do iluzí příliš veliké. Stvoření totiž naše
schopnosti chápat mnohonásobně převyšuje, nejsme schopni plně pochopit ani
kvantovou mechaniku. Ostatně v žádné škole učitelé nechybí. To by to vypadalo,
kdyby si tam žáci dělali, co by chtěli!
Mít učitele ovšem přináší jisté závazky. Role jsou
jasné, žák musí přijímat výuku a to častou. Má jistotu v dokonalé vedení, žádná
náhoda neexistuje. Ví, že Bůh má v ruce karmu světa.jak výběr učební látky i
její obsah. Učitel je autoritou, která rozhoduje, a také zkouší i kvalifikuje.
Tím vlastně spolurozhoduje o životě žáka.
Stejně by to mělo platit i v duchovních naukách.
Problém je však v tom, že skuteční učitelé téměř nejsou. Téměř nikomu to však
příliš nevadí. Nechtějí většinou, aby jim do duchovnosti někdo zasahoval, ani
Bůh ne. Proto vzniklo tolik různých směrů v křesťanství i jinde. Každý si chce
svaté texty vykládat podle svého.
Proto mystika nikdy nebyla populární. Přijmout Boha
jako Gurua je příliš odvážný čin. Přitom to není těžké, když je k tomu vůle.
Každý ví, že On vidí opravdu Vše, nejen že zná naši budoucnost, jak občas
mystikům ukazuje. Přitom denní kontakt s Učitelem je naprosto nutný, stejně
jako ve kterékoliv škole.
Knihy známých mystiků popisují, jak dokonale je Bůh
vedl a učil, často se dovídali neveřejné, esoterické skutečnosti. Zejména silně
v meditacích, kde prožívali Jeho Nekonečnou a Věčnou Velikost. Dával jim i
úkoly a nebyly lehké. Přesně věděl kolik vydrží a také tolik dostali. Mluvil s
nimi i událostmi, tak jako mluví se všemi lidmi. Pomáhal jim správně reagovat a
chápat jejich významy.
Mystika
rozhodně není selanka. Po počátečním nezvyku však přicházejí léta, kdy si již
zvykne na tento, pro jiné zcela nepochopitelný životní styl neustálé aktivní
přítomnosti Vševědoucnosti a Všemohoucnosti. Jakýkoliv problém s Ním ihned
konzultuje.
Jen v meditacích v nejvyšších božských světech
prožívá nestabilitu z ohromení, dříve tak
Poznámka:
Literatury je spousta, zejména knihy sv.Terezy
Ježíšovy (z Avily) a Jana z Kříže, sv.Faustyny http://faustyna.signaly.cz/ Či
Donalda Welche, jež napsal mnoho knih Hovorů s bohem, viz http://www.hovorysbohem.cz
Přijetí Boha
Bůh a Jím z určitého důvodu stvořený
Obraz, v němž jsme i my, je objektivní Realitou. Bez přijetí této
základní Skutečnosti nelze mluvit o filozofickém rozhledu a duchovní úrovni
člověka. Z toho totiž vychází řešení dalších otázek, zejména naše role ve
světě.
Skutečné přijetí Boha není nějakým laickým či
theologickým výrokem. Vyslovit se dá cokoliv, ale pokud mají slova mít reálný
podklad, nesmí to být jen gesto. Slovo přijmout totiž implikuje, že víme co
přijímáme. To znamená poznat Ho! Nikoliv takového, jakého bychom si po
prostudování nějaké svaté knihy či svého přání vytvořili.
Náš pohled na Něj je omezen našimi schopnostmi.
V podstatě nemůžeme pochopit nic mimo okruh našich zkušeností. Pokud jsme
Hyperprostor Boha neprožili, nemůžeme o Něm vědět víc, než jsou Jeho běžně
známé atributy – Vševědoucnost, Všemohoucnost, Všudypřítomnost, Dokonalost,
Věčnost. Ani o nich nemáme žádné bližší poznatky, z pohledu člověka jsou
nedostupné a proto nepochopitelné. Jakákoliv představa o Něm je tedy apriori
špatně. Proto Desatero zakazuje si Bohu vytvořit jakoukoliv představu.
Křesťanství hovoří o víře, ale jaký význam má to
slovo? Podle Nového zákona i hořčičné semínko víry umí pohnout horou. Umí
věřící něco takového? Mluví o víře, ale myslí tím vlastní názor, tedy povrchní
přání. Konfrontace názoru a božské Reality vedla ke konfliktům Krista
s farizeji. Nakonec raději přijali vraha než Boha. Proč? Nakonec chtěli
mít hlavně klid a jistotu. Ego totiž zjevně či skrytě nechce uznat Boha jako
Tvůrce a majitele Reality a tím přijmout podřízené postavení. Přitom je tak
snadné pochopit, že my jsme svět nestvořili, jsme schopni jen nepatrných
výtvorů ve fyzické, emoční či mentální sféře a to ještě vlastně uvnitř Něj.
Proto je nutné poznat Boha nejprve v rozhovorech
s Ním, přesněji řečeno s božskými silami, ale daleko dokonalejší
zkušenost přinášejí meditace v Jeho světě Věčné a Dokonalé
Tvořivosti. Nejsme v proudech vizí a pocitů ztraceni, je tam s námi,
jsou to Jeho projevy.
Tak poznáme, že je daleko větší,
vzdálenější a zcela Jiný než si myslíme. Má klíče ke karmě Všeho a všech. Ani
v nejmenším není hodným senilním dědečkem na mráčku, jak bychom Ho
v nevědomí rádi viděli.
Vše je vlastně Jinak. Naše individualita
není omylem ani egem, i ta je Jeho výtvorem a my sami sebe nemůžeme zrušit, jak
se mnozí domnívají. Přijetí Boha obsahuje i aktivní odevzdanost při postupném
Sebepoznávání, zejména neznámých, ezoterických zákonů, proč svět je takový jaký
je.
V Jeho Velikosti Ho
poznali jen mystikové a těch nikdy nebylo mnoho. Se svým Poznáním nebyli
příznivě přijímáni, i když některé církev posmrtně prohlásila za svaté.
Ti také věděli, že přijetí Boha není v nějakém prohlášení,
či záblesku osvícení, ale jde o dlouhodobý proces, jež je v zásadě
extaticko-bolestivý. Není problém s Ním hovořit, dokonce nakrátko vstoupit
do Jeho světa. Je to však pouhý začátek proměny člověka, pokud k tomu má
skutečnou vůli.
Transformace událostmi života, či daleko rychleji
koncentrovanou energií v mystických procesech, souvisí s přijetím Boha,
odstraňuje bloky k Němu, zdokonaluje i očišťuje části vědomí, jež Ho pak přijímají daleko
lépe. Je to práce na desetiletí, u běžných lidí na desítky inkarnací. Kvalita
přijetí Boha zásadně rozhoduje o kvalitě našeho života.
Představy a Realita o Bohu
Fáze
chápání Boha jsou podle osobních zkušeností mystiků, šamanů a zasvěcenců všech
kultur tři:
1)
Naivita, demagogie. Víra či nevíra v Něj jsou hlavně přání a emoce jež si
žádají nebo i nežádají verbální zdůvodnění. Proto je vytváření si názorů o Něm
zakázáno Desaterem. Boha totiž nelze uchopit emocemi ani myšlením, On není
člověk, ani nic nám známého
2)
Šok a ohromení z Poznání Jeho Velikosti
3)
Zvykání si na Něj, postupné zdokonalování Jeho chápání a přijímání
Duchovní hygiena ve třech krocích ke zkvalitnění
života
1.
Chtít
kvalitu života, protože bez vůle
není nic, jen rigidita a sklon se nechat ovládat druhými. Znamená to ovšem
přijmout odpovědnost za své činy a to není málo
2.
Vyházet
nekvalitu - nedokonalé, nezralé,
nekvalitní, přežilé části z osobnosti. Je to nejen očista od agrese, závisti a
strachu, ale i od emocí, což je méně obvyklé. Emoce jsou totiž našimi
nejstaršími a velmi silnými částmi. Nemají velkou inteligenci, jednání pod
jejich vlivem je často chybné. Jak to udělat? Stačí chtít se jimi neřídit a ony
postupně zeslábnou a jsou nahrazeny myšlením. Nepleťme si ovšem emoce
s intuicí, ta je velmi kvalitním zdrojem pro vnímání. Tu je třeba zesílit
na maximum a přesně rozeznat, zda je za informací opravdu ona, nebo myšlení či
pouhé emoce. To je už součástí posledního důležitého bodu.
3.
Naučit se
channeling. Je to vědomá komunikace
s vyššími úrovněmi vědomí, tedy zejména s intuicí. Pokud máme problém,
zeptáme se hlavně jí. Konzultujeme tedy každé závažnější rozhodnutí a učíme se
pod jejím vlivem. Uvidíme, jak obrovskou má inteligenci i moc a postupně ji
budeme více zapojovat do vědomí a získáme i její krásný pocit.
Tento
životní styl je o tom hledat nové, pravdivější a dokonalejší pohledy a
přístupy. Rozebírat situace, zkoumat, vážit fakta. Je to vlastně podobné jako
ve vědě či jiné tvůrčí práci. Prostě umění žít. Řeči nestačí, chce to aktivní
práci i ve zcela neznámých oblastech. Zejména je nutné autohypnózou
prozkoumávat nevědomí.
Výsledky
se projeví velmi brzy, za několik let, ale je to těžké a místy dosti bolavé.
Není snadné vzdát se na čem vlastně tolik lpíme. Naše skryté podosobnosti se
stále hlásí o slovo. Vzdálíme se myšlení davu a to přináší problém oběma
stranám. Nedá se nic jiného dělat než s tím pracovat.
Za vším je pocit
Uvědomujeme
si, jak ohromnou a dosud málo prozkoumanou roli v našem životě hrají
pocity? Vždyť nakonec děláme vše jen pro ně! Prozkoumáme-li své motivy, za
snahou vydělat co nejvíce peněz či získat co nejvyšší slávu či postavení je
málo kdy naplněná touha po lepším pocitu. Jako by se dal koupit! Toužíme po
lásce, protože od ní očekáváme krásné pocity. Hledáme je v sexu, kultuře i
v všemožné lidské činnosti.
Na
druhé straně deprese může dovést člověka k sebevraždě. Z pocitu
vyjádřeného agresí vznikají nenávisti, závisti, vraždy i války.
V náboženství odedávna hledali lidé pocity jistoty, mystikové božskou
extázi.
Nepřetržitě,
celý život prožíváme své pocity a hledáme lepší. Přičinit se o dobrý pocit je
jistě důležitější než se starat o svůj image, kterým působíme spíše navenek.
Proto je velmi důležité zjistit, co to pocity vlastně jsou a jak vznikají, na
čem závisí. První důležitou myšlenkou je poznání, že pocit je symbolem situace
i nás samých. Jaká je entita, takový má pocit, to platí absolutně.
Kdo
je vytváří? Kupodivu ne my, to bychom chtěli jen příjemné a ty vždy nemáme.
Tvoří je tedy různá nevědomí, ale jejich motivy jsou nám často neznámé. Proč za
dobrý čin nebýváme vždy odměněni dobrým pocitem a proč i zvrácenost je vedena
touhou po pocitu, byť zvráceném? Jsou výsledkem logiky Stvoření, zákonům lidem
zcela neznámých. Můžeme se o něj přičinit, ale sami sobě ho dát nemůžeme. Pouze
intenzivním přáním, autohypnózou může vzniknout iluze vytvářející pocit. Ta je
však srážkou s realitou života bolestivě odstraňována.
Měla
by vzniknout nová věda, jež by se zabývala všemi zákonitostmi a souvislostmi
pocitů. Jsou to totiž daleko důležitější a složitější než si myslíme. Generují
děje a děj vytváří pocit. Existuje hierarchická struktury tvoření, Bůh tvoří
pocity světy, my myšlenky. Tedy Stvoření i Bůh je vlastně … POCIT!
Zkoumat,
jaké jsou druhy a odhalit jejich uspořádání do kruhů podle duality i intenzity.
Rovněž jejich hierarchii od zvířecích až po božské. Nejsou jednoduché,
černobílé, mají složitou strukturu stejně jako děj. Střídají se, kombinují a
vzájemně proplétají. Jsou to fraktály archetypů, nekonečně složité obrazy, jež
se stále mění. Podobnost slov napovídá další podobnost, pocit je jako cítit
vůni či zápach. Zkoumání těchto souvislostí je součástí cest sebepoznání.
Máme
v sobě jakýsi základní pocit a do něj krátkodobě přicházejí jiné, závislé
na konkrétním ději. Podobně jako programy běžící s OS v pozadí. Pocit úzce
souvisí s prožíváním, s životem. Často bychom si přáli, aby příjemné
pocity v nás zůstaly navždy, ale ony unikají a nevíme proč. Snažíme se je
udržet, ale vznikají další problémy, i drogové závislosti. Známý, ale málo diskutovaný
fakt je, že si často zbytečně kazíme pocit, protože se ze zvyku zatěžujeme
negativitami všeho druhu. Stačilo by je jen odmítnout, vyčistit a byli bychom
překvapeni kvalitou výsledu. Proto je však nutno v psychoterapii paradoxně
negativity hypnózou zesílit, aby vznikla silná motivace chtít je odhodit
jako zbytečnou zátěž.
Ještě
těžší je získat ještě vyšší pocity než mají lidé, které by bylo možno nazvat
božské. Pro ně je již potřeba dlouhodobě transformovat a rozšířit vědomí vzhůru
k intuici. To zvládali od nejstarších věků šamani, zasvěcenci a mystikové.
V meditaci je zesíleně vidět, že nám ho tvoří božské síly podle Své vůle,
je někdy jinde než děj. Zpočátku nemusíme vůbec chápat, že jsou to symboly
extaticko-tísnivých transformačních procesů. Je to Jejich zvláštní Hra vedoucí
k Sebepoznání, cesta za božským pocitem.
Je
velmi málo známé, že nejen extatické, ale i bolestivé pocity při správném
přístupu umějí zdokonalovat osobnost. To je podstata ukřižování jako cesty
k Bohu. Meditace jsou zintenzivněným životem, takže každý člověk těmito
procesy prochází a tím se zdokonaluje. To je vývoj…
Lze
vytvořit určitý psychoterapeutický systém, jež by v podstatě nahradil
náboženský a filozofický přístup, protože by využil a rozšířil jejich metody,
jež již většinou degradovaly. O to usiluje New Age.
Ezoterika filozofie New Age
1/tento
svět je jedna z nekonečna knih, které Bůh napsal o Sobě, prostě každý svět
je určitým způsobem nastavená Hra, Líla, gamesa, určená k sebepoznávání,
projevu
2/
jen v intenzivním duchovním vývoji mystiky je božská extáze a lidská
bolest od sebe tak blízko
3/základním
zákonem Všeho je – Všechny archetypy v dosahu, prostě Bůh je Celek
V
podstatě budeme tyto body poznávat věčně, i to je archetyp.
Stargate
Jistě ne náhodou jsem si náhodně přepnul televizi na
film Hvězdná brána. Intuice mi k němu dávala komentář. Zahrnuje mě
informacemi stále víc.
Nikdy dříve jsem se o cestování bránou ve fyzickém
těle nezabýval. Dozvěděl jsem se, nemusíme branou cestovat na nějaké planety,
stačí zůstat na Zemi, protože je tu ohromné množství různých civilizací
v dalších rozměrech. Země je prý jako kniha, kdekoliv jí otevřeme, všude
žije nějaká civilizace.
Možnosti návštěv jiných civilizací je mnoho. Od
nejjednoduššího, že jen tušíme, že něco takového je, přes telepatickou
komunikaci s nimi, to je nejjednodušší účinná metoda, až po návštěvu
v rozšířeném vědomí tranzu, kde vnímáme i jejich vize a pocity.
Film byl celkem věrný. I pozorovatelé UFO zjišťují,
že i když je zachycují radiolokátory, náhle zmizí. Ovládají totiž hmotný
přestup bránou.
Brána může mít mnoho forem, nejen tuto původem
z Egypta. Rozhodující je mít klíč a umět ji otevřít. I když se to může
někomu být přehnané, je za tím hierarchie Stvořitele. Kdepak nějaký náhodný
nález, vše má význam ve významu Významu.
Je dobré pochopit další souvislosti. Průchod branou
je jakýmsi příbuzným teleportace, kterou umějí někteří kouzelníci i
spiritistickým seancím s aporty různých předmětů. Naproti tomu je cesta do
minulosti značně obtížnější.
Žádný svět není nereálný, vše co prožíváme existuje.
Tedy rovněž snové světy i světy představ, takže jsou brány i k nim.
Stvořitel své světy však vytváří nekonečně dokonaleji než my. Nekonečně složitá
a nekonečná spleť světů je předivem Obrazu Stvořitele, Jeho.
Důležitý je Princip podobnosti. Snadněji se dostaneme
do civilizací nám podobných co se týče podílu dobra a celkovým zaměřením.
V civilizacích s naprosto jiným nastavením základních archetypů
bychom se nemohli orientovat, ba ani existovat.
Přechody skrz bránu byly ve Stvoření vždy, souvisejí
s mícháním kultur. Podobně jako když vyspělejší civizace ovládne druhou,
viz římská říše. Posouvá tím vývoj dopředu a o to jde. Proces sebepoznání
nebývá vždy harmonický.
Ptal jsem se intuice, zda se průchod branou zde dříve
prováděl. Zajisté, odpověděla. Ale na otázku, zda provádí i nyní odpověděla
záporně. V budoucnu nás to opět čeká. Ptal jsem se i na sebe. V tomto
životě to prý umět nebudu, ale po smrti bránou projdu, tak jako my všichni, dá
a dál.
Poručíme větru, dešti…
Komunisté měli svoji víru jak změnit svět.
Představovali si revoluci po svém a říkali tomu věda. Prostě vše zestátní a
vykořisťování nebude a s tím zmizí všechny problémy. Nastane ráj na zemi.
Nechtěli vidět, že stát je takový, jako jsou jeho občané. Že to prostě nebude
fungovat. A nefungovalo. Dodnes ale nepochopili, kde se stala chyba. To je
klasický případ, jak to v naší civilizaci funguje.
Podobně je tomu u psychoterapeutů. Mají vůli
klientovi pomoci, ale jak na to? Povede se to vůbec a jaká bude dynamika jeho
změn?
Když staviteli necháme přestavět ruinu na vilu,
postupuje celkem najisto, Může si vytvořit časový harmonogram jak bude
přestavba pokračovat. Přesně si spočte co bude potřebovat, kde asi nastanou
problémy a jak na ně.
Psycholog je proti němu chudák, nemůže nic
z toho hodnověrně připravit. Proč? Protože to zkrátka neumí. Nevidí do
detailu celý problém klienta, vlastně množství problémů provázaných dohromady
nevědomými vazbami. Jeho terapeutické možnosti jsou velmi omezené, nemůže jako
stavitel prostě problematickou část odstřelit a postavit novou. Ale uvědomí si
to?
Spíše má sklon silně podceňovat problém a myslet si,
že ho lze snadno překonat. Případně i jinými, novými metodami jako byla před
dvaceti lety regrese do minulých životů.
Dobře si pamatuji, jak se přijímala v době
sílícího psychoterapeutického nihilismu jako rychlá a zázračná metoda. Dnes je
tato metoda již téměř nepoužívána. Jednak nepřinesla rychlou úlevu, navíc často
odkryla problémy daleko větší, do té doby potlačené. Ty se vyvalily na povrch,
klienti utekli a to byl konec terapie.
V podstatě to byla ale správná, relativně velmi
účinná terapie, daleko více než psychoanalýza. Jen vyžadovala mnohaletou
bolestivou terapii. A to je právě ten problém, kdo bolest odmítá, nemůže se
vyléčit. Naivní touhou po bezbolestné terapii můžeme jen pofoukat bolavou ránu,
ale nic víc.
Jsme v době zhoršujícího se duševního stavu
lidí, přibývá duševně nemocných, ale co jim kromě léků můžeme nabídnout? Moc
toho není. Jsme prostě rozvojová civilizace s velkým množstvím problémů,
které jen tak nezvládneme. O lidské duši a její terapii téměř nic nevíme a
nevypadá to, že by se to rychle zlepšilo. Existuje jen velké množství teorií
osobnosti, což jen ukazuje na existující zmatek. Skepse pronikla i mezi občany,
psychology neberou lidé příliš vážně a to jim ubírá z jejich již tak
malých šancí uzdravovat.
Kdyby alespoň psychologové používali intuici daleko
intenzivněji než bývá zvykem, ale nechtějí. Zůstávají tedy slepí. Zahazují
jedinou možnost pomoci, takže jsem skeptikem.
Vitualita
ano, ale …
Po přečtení knih
slavných mystiků i popisů meditací řady lidí vyplývá společné poselství –
přijde osvícení, po kterém není život bolestivý. Osvícený už není ohrožen
životem, ví že je to Mája, virtuální Hra Ducha, vesmírné Mysli. Baví se jí,
hraje si s ní. Je od ní oproštěn, nepodléhá jí. Je ztotožněn s Věčností,
Absolutnem, nirvánou.
Nevymysleli si to. Každý kdo prožil mystické meditace, nutně musí dojít k
takovému závěru. Později však u nich stala podivná změna procesu. Místo
realizace mystického stavu trvale v běžném vědomí se proces naopak překvapivě
uklidnil! Vyplývá to i z knihy o životě sv.Terezie z Avily. Ostatně i Buddha
zůstal člověkem, nerozplynul se v nirváně. Jistě ani po smrti ne, ta není
zásadní změnou. Měl sice schopnost konat zázraky, ale ty nejsou zas tak vzácným
darem.
Proces může pokračovat i dál řadu desetiletí. Co se s mystikem děje, je už málo
známá ezoterika. Bylo by totiž opovážlivé říkat, že její realita je trochu
jiná, než si lidé přejí. Má své zákony dané Stvořitelem a ty nemůže překročit
nikdo stvořený.
Pokud však tuto psychiku mystika objektivně zkoumáme, zjistíme že se posunul od
běžného lidského vědomí, ale méně, než se očekávalo. Už tím, že setrvává mezi
lidmi, nerozpustilo se jeho tělo ani nebyl vzat na nebesa, ale je stále
člověkem s jeho mentálními procesy i emocemi,
které ho ale už tolik nevláčí a nedusí jako předtím.
Božské vědomí nekonečné Dokonalosti,
které poznával v mnoha meditacích v denním životě člověka prostě nemůže
fungovat. Princip podobný k podobnému zkrátka platí. Jen mu zůstala obrovitá
intuice, běžným lidem nedostupná. Ta ho stále vede a pomáhá mu. Má tedy
rozšířené vědomí, ale jen málo nad mentální oblast. Je to úžasné být veden
neomylnou, dokonalou a mocnou Silou která vytváří světy, avšak kupodivu o Ni
skoro nikdo nestojí, ego se nechce vzdát dominantního postavení.
Mystik je tak stále vázán k tělu i světu a jeho problémům. Není od nich
oproštěn. Bolesti a problémy se ho stále týkají. A to se dozví, že se v příštím
životě opět narodí a to v hmotné civilizaci, i když poněkud vyšší kvality. Do
božského Hyperprostoru vířivých fraktálů mu to bude ještě dlouho trvat.
Tedy opět relativně pomalý vývoj, nikoliv radikální skok, který očekával.
Proces mu zdaleka neskončil, stále se musí zabývat nedokončenými úkoly očisty,
výuky a transformace. Temná noc už je pro něho značně prosvětlenější, se
záblesky vyšších stavů blaženosti či spíše klidu a vyrovnanosti.
Stále se mu rozšiřuje poznání o hierarchické struktuře Stvoření, kdy Horní vede
spodního namáhavým rozvojem, obtížným stoupáním na horu Kailás. Změnily se mu
sice názory na vše, ale ví, že i jeho dosavadní nemají absoluní platnost,
protože existují jiné, daleko dokonalejší, jemu však zatím nedostupné. A tak to
půjde dál. Nemá žádnou možnost to změnit. Je stvořeným, nikoliv Stvořitelem, i
když si slabě uvědomuje, že je také Jeho součástí. Prostě bez zásluh nelze
dosáhnout ničeho na zemi, ale ani ve Stvoření. Musí stále pracovat, snažit se,
učit novému.
Je to dosti studená sprcha. K tomu to vše tedy bylo! Zážitky slavných mystiků i
jeho vlastní nebyly nepravdou, ale účelovou zkratkou, jakousi reklamou na
duchovní vývoj, který měl za hlavní účel projevit u něj zájem. V náboženství na
to existuje termín přijetí Boha, tedy intuice, vývoje, života jako takového,
protože mystika není ničím jiným, než zrychleným životem. Je náročné uvědomit si, že intuice má naprosto primární význam,
je za Vším v nás, ale i mimo nás
Ohromující prapodivná virtualita Bytí je pro zkušeného mystika spíše matnou vzpomínkou
z meditací před řadou let. Toto Bytí již přijal, nemusí Ho vnímat stále, nutné
jsou zcela jiné, zdánlivě obyčejné úkoly. I to je jeden z mnoha paradoxů
Stvoření…
Někdy se mu přesto virtualita v
meditacích slaběji připomene, aby na Ni nezapomněl jako na přelud, stále si
uvědomoval Její Přítomnost a to ho táhlo dál přes nekonečně překážek
k rozvinutí Dokonalosti.
O dobrotivém Absurdistánu
Vzpomínám si na příhodu z počátku sedmdesátých
let dříve běžnou, dnes nemyslitelnou. Asi třicetiletá dáma se diskrétně u pultu
naklonila v prodavačce a zašeptala – máte kalhotky? Věděl jsem, co jí
odpoví - nemáme. Byla zklamaná a posmutnělá.
Opravdu každou chvíli něco chybělo, ale kupodivu jsme
vše nakonec nehnali, nic nám nechybělo. Měli jsme auto i domek, ačkoliv matka
byla rozvedená knihovnice. Muselo se umět shánět a dělat si zásoby. Byli jsme
skromnější a pracovitější než je tomu dnes. Ani se nedá říci, že jsme byli
zvlášť nespokojení. Nepamatuji ani, že by někdo kolem nás, nebo ve škole.
Sociálně nepřízpusobivé také nepamatuji. Vztahy mezi sousedy byly daleko lepší
než dnes.
Pamatuji mnoho neodsunutých Němců, třeba pana
Müllera, který bojoval proti Frankovi ve Španělsku. Byli sice občany druhé
kategorie, ale nepamatuji nějakou nenávist vůči nim, ani náznak ne. Drželi při
sobě a žili si velmi skromně, ale celkem dobře. V závodní jídelně v
polovině šedesátých let seděly Němky v důchodovém věku a brali od nás
zbytky jídla, prý pro psa.
Úskalí psychoterapie dětí a dorostu
Vytvoření správného terapeutického vztahu mezi
terapeutem a klientem je základem úspěchu. Vytvořit ho ale není snadné už jen
proto, že psychologové nejsou u nás příliš respektováni, podobně jako kněží,
ale nikdo jim to otevřeně neřekne. U šamanů to je jinak, domorodci mají strach
z jeho magických schopností, sami za nimi přicházejí s dary a
bezmezně jim věří. Na druhé straně šamané umějí využívat tranzovních stavů, to
dnešní psychologové jen vyjímečně.
Dalším problémem je, zda klient opravdu chce změnu,
zda mu jeho problém spíše nevědomě nevyhovuje a nedrží se ho
s příslovečnou helvítskou vírou. Pak jakákoliv snaha terapeuta je
kontraproduktivní. Co udělá je obráceno proti němu. Klient si spíše své
chorobné jednání posiluje.
Přesně totéž se stavá, když k psychologovi
rodiče přivedou své nezbedné dítě a chtějí, aby s ním něco udělal, protože
jim se to nedaří. Nelze se divit, že psychologovi nedůvěřuje. Bojí se, že je
spřažen s rodiči, s kterými má složité ambivalentní vztahy.
Příliš malé dítě ani nemůže vědět oč jde, ani nechápe
problém, jen se cizího člověka jemuž je vydáno panicky bojí. O důvěře nemůže
být ani řeč. Výsledky terapie jsou pak tristní.
Nezapomeňme, že člověk je svou podstatou iracionální,
pudový a rozum často používá na vymýšlení výmluv, racionalizaci iracionálního.
Psycholog, pokud není extrémně nadán, se může jen obtížně vcítit do psychiky
klienta, protože mentálně to ani nejde, nevědomí prostě racionální často není.
A pak se časo zmýlí, aniž by si to uvědomil. Drží se svých klišé o příčinách
všeh problémů v dětství, ale nenarodili jsme se jako nepopsaná kniha, ani
se směsí vlastností od rodičů.Je to prostě pro člověka příliš těžké. Jen
intuice to zvládne, ale kdo z psychologů to s ní opravdu umí?
Ale i kdyby se léčit chtěl, není snadné a rychlé napravit
vzory jednání, jež ho formují už dlouho. Bylo by na to potřeba mnoha let a to
není většinou reálné, bylo by to i příliš drahé.
Psychologie se totiž takřka nezabývá dynamikou
psychické proměny, na čem všem závisí a jak se problém vyvíjí v čase. Je to
příliš složité. Snad ani netuší, že základem osobnosti jsou tzv.kořenové
archetypy a ty nejdou změnit takřka vůbec. Vypadá to sice jako terapeutický
nihilismus, ale je to téměř tak. Základ osobnosti je neměnný. Lze část
osobnosti blokovat, ale stejně se problém objeví, třeba za 50 let. Na kořenové
archetypy se nabalují další části, ty již ovlivnit jdou, ale i v optimálním
případě to trvá léta.
Psychologové nevědí ano to, že se změní se jen ta
vlastnost, na které má nadvědomí zájem, jinak se mohou jen hromadit snahy, ale
problém se dlouho vrací. Proto vypadá výsledek psychoterapie tak nahodile.
Problém se může přenést i na terapeuta. Pokud se bude
silně vžívat do psychiky klienta, může se od něj doslova psychicky nakazit a
může mu dlouho trvat, než se ho zbaví. Na druhé straně mu klient může pomoci
jako zrcadlo, uvědomí si svůj problém v jeho zvětšovacím skle.
Uvědomme si, že psycholog nemůže nést břímě klienta,
odebírat mu jeho úkoly a brát je na sebe. Nemůže ani nahradit jeho rodiče či
učitele. Jeho role je a bude omezená.
Pokud uvážíme všechny tyto skutečnosti, vznikne spíše
terapeutická skepse. Nakonec je snad nejlepší psychologa dětí a mládeže ani
nedělat. Daleko lépe je může ovlivnit správná zájmová činnost. Od ostatních i
od učitelů se toho mohou hodně naučit a ne tak násilnou, přímou formou. Vždyť
sám život je terapií, psychologie a rozvoj člověka nestojí jen na psycholozích.
Daleko užitečnější je poradenská činnost v
psychoterapií dětí a dorostu. Pokud psycholog opravdu umí, může poradit rodičům
či učitelům, ale je otázka, zda se jeho radami budou řídit.
Touha po vizi
Lidé si vždy uvědomovali problémy v kterých žijí
a chtěli změnit svět. Václav Havel v devadesátých letech byl mnohými
intelektuály vnímán jako ten, který je schopen přinést novou vizi nepolitické
politiky, která může ovlivnit další vývoj civilizace a přinést lepší a
spravedlivější společnost.
Jejich přání se nenaplnilo a tak v současné době
spěje naše civilizace k novému stylu politiky – státem regulovaného
kapitalismu. Stát ho reguloval vlastně vždy, ale bude daleko více. Globalizace
pokračuje a to má své klady a zápory, jako Vše.
Daleko dál se dostaly myšlenky hippies šedesátých
let. Jejich ideály lásky a nenásilí oslovily mladé aktivní lidi v mnoha
zemích světa a vznikaly centra, kde se novému experimentálnímu životnímu stylu
dával prostor. Nelze přeceňovat úroveň šedesátých let. Jen náhodou někteří něco
z božského poznali a rychle utekli. Chtěli si hlavně užívat, ale přijmout ho
jako Autoritu a učit se nevyzpytatelné Jinakosti, to nechtěli nikdy.
Podobné revoluční sklony byly i dřív, například
komunismus býval také intelektuály vnímán jako nová nadějná cesta k ráji
na zemi, která se nikdy nikde nerealizovala. Dokonce i fašismus, který nikdy
neskrýval svou agresivitu, oslovil mnohé a byli za něj ochotni položit život.
Jdeme-li ještě dále do minulosti, období příchodu
Krista bylo ve znamení očekávání Mesiáše, který židy odvobodí od Římanů a
nastolí božský Jeruzalém a povýší vyvolený národ. Když přišel a konal
zázraky, aby ukázal Moc danou mu Hospodinem, část ho vítala, ale část
zatracovala z nejrůznějších důvodů. Pár dní triumfálním vjezdu do
Jeruzaléma už ale všichni volali - krev jeho na nás a naše děti, my chceme
teroristu Barabáše.
Odmítli ho a nechali popravit ti, kteří by vlastně měli
mít Bohu nejblíže – velekněží. Proč? Protože příliš narušoval jejich politiku,
která se jim osvědčovala. O Bohu bez Boha. Hraní si na Něj. Ale ani jeho
učedníci v den ukřižování nechápali, co jim vlastně chtěl Kristus říci. To
poznali až o letnicích.
Lidé chtějí v něco věřit, ale místo skutečného
hledání stále opakují to, co už znají. Opět sami sebe, i když třeba
v převleku mysteriozních slov nové ideologie. Pochopit toto neustálé
hledání a nenalézání lepšího životního stylu by nám pomohlo se vyhnout nástrahám
různých ideologií.
Proč to vždy dopadne stejně? Vždyť je to vlastně
logické – jaký je člověk, taková je jeho idologie a pro společnost to platí
také. Je-li v lidech zmatek, agrese a nevědomost, přenese se do výsledné
politiky. Nejsou ochotni k zásadní změně – učit se od chytřejšího,
intuice, skutečného Boha. Že to není možné s Ním hovořit? To by bylo
popření Jeho Všemohoucnosti!
Jen donekonečna hledají další a další formu iluze.
Jak by vypadala škola bez učitelů, kde by si žáci výuku vymýšleli? Jistě
legračně. Přesně ale takto se vize
vytvářejí.
Kristus předpovídal příchod nepravých proroků
s jejich ideologiemi jež svedou mnohé a to se mnohokrát stalo a stále se
děje: Mk 13,22 Neboť povstanou falešní kristové a falešní proroci a budou dávat
znamení a divy, aby, kdyby to bylo možné, svedli vyvolené.
Ale i to je nevyhnutelná součást života, patří to do
něj a vždy bude patřit. Archetyp života Krista se bude stále opakovat, je
v základu naší civilizace. Jen málokdo, jak Kristus říkal – malé stádce,
našlo a najde cestu k Bohu a ne k představě o Něm. Není to totiž
žádná selanka, jak by věřící chtěli. Zapřít sebe sama a nést svůj kříž, jak
k tomu vyzýval.
Vztah člověka a Boha
O vztahu člověka a Boha mluví svaté knihy. Základem
je, že je Stvořitel. Tedy že jsme nevznikli nějakou náhodou (protože ta podle
teorie chaosu stejně neexistuje, náhoda je jen nepoznaná zákonitost), ale byli
jsme stvořeni k určitému tajemnému důvodu Jím a z Něj.
Bible uvádí podobnost nás k Bohu jako dětí k otci,
ale to je jen část Skutečnosti. Dítě může rodiče navždy opustit, nebo obráceně,
ale my Boha opustit nikdy nemůžeme, ani On nás. Proč? Až v mystických
meditacích totiž poznáváme ono mystérium, že Bůh nás stále tvoří, i tzv.karmu.
A nejde to jinak. Vše co potřebuje si vygeneruje. Můžeme Ho popírat, nebo
zjednodušeně popisovat, ale to je jen iluze zdánlivé odtrženosti, tedy ega.
Holá realita faktu se nakonec vždy projeví.
On není nikým cizím. Je i není námi. Není chybou ho
nazývat intuicí. Přesněji řečeno ona je mostem k Němu. Řešení tajemné
otázky našeho vztahu je úkolem celého našeho stvoření a vývoje, výukou
Sebepoznání.
Proč to dělá? Jistě k tomu má vážný důvod, protože
jak Ho poznáváme v meditacích, je Logikou logik, Nekonečnem nekonečen
Všeho. Aby to bylo ještě složitější, a ono je to nekonečně složité, i Stvořitel
je stvořen svým Stvořitelem. Tím primárním navíc není On, ale nedefinovatelné
Absolutno, Potencionalita.
Zásluhy u Boha
Je rozšířeným, ale zcela mylným názorem, že Bůh nás nijak
nehodnotí. Jak by pak mohl vytvářet karmu? Hodnotí vše, vždyť podle bible zná i
počet vlasů, které právě máme. A s tím souvisí i zásluhy.
Pokud platí známé pravidlo Jak Nahoře tak dole, musí
u Něj platit zásluhy, když u nás jsou základem každého postavení. V lidské
společnosti je ovšem nepořádek a zásluhy jsou tu často jen zdánlivé, ale božské
Zákony jsou dokonalé a zcela určují náš život s jeho událostmi. Proto se o
nich zmiňuje i Kristus: „A jestliže milujete ty, kteří milují vás, jakou máte
zásluhu? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. A jestliže činíte dobře
těm, kteří činí dobře vám, jakou máte zásluhu? I hříšníci dělají totéž. A
půjčíte–li těm, od kterých máte naději dostat to zpět, jakou máte zásluhu? I
hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek.“
Proto jakýkoliv duchovní vzestup, a že už jsme jich
mnoho zažili v proudu vývoje od nejzablokovanějších forem, vždy souvisel
s životem, jež jsme prožili a prožíváme. Nic tedy nemůže být okamžitě,
žádné osvícení a nirvána, jen proto, že si to přejeme. Vše si musíme zasloužit.
Musíme se vývojem doslova propracovat jak třídami
škol či hierarchií ve firmě. A to podle zákonů Boha, které si sám vytváří, a ne
podle našich názorů co je správné a co není. Proto je velmi užitečné s Ním
umět komunikovat, abychom se dozvěději jasné stanovisko ke konkrétní situaci a
nevymýšleli si iluze. To ovšem ego nechce slyšet…
Osvícení mezi námi
Lidské představy jsou často hnány nedokonalostí,
nereálnými a iluzorními přánimi. Božské je zcela reálné a zcela logické ať se
nám to hodí nebo líbí či ne. To je základní a obecné pravidlo.
Kdysi jsem si myslel, že kolem nás chodí vysoce
duchovní lidé, osvícení. Například o Budhovi se říká, že byl v nirváně, i
řada dalších mystiků. Ti pak učili své žáky. Jde o to se s nimi setkat.
V duchovních knihách se psalo, že Mistra poznáme, až když na něj budeme
připraveni. Těšil jsem se, že se s nimi jednou setkám. Ani mi nepřišlo,
jak naivní to byla představa.
Až když jsem božské sám prožil, bylo mi jasné, že tu
něco nehraje. Kontrast lidského a božského světa byl tak strašlivý, že žít
v obou světech mi připadalo náročné ba nemožné, ale nevylučoval jsem to
s ohledem na Všemohoucnost Boha. Podle jeho Vůle přece jde Vše.
Až nyní vím, že hledat tu osvícené v nirváně
nemá smysl, protože tu být prostě nemohou. Porušuje to totiž základní princip
Stvoření – Podobný k podobnému. Jinak řečeno božské je prostě tak Jiné,
nekonečně dokonalejší a rychlejší, že kombinace Jeho a našeho světa prostě není
možná. Bůh se proto s člověkem nikdy přímo nemůže setkat.
Channelingová komunikace funguje jen díky
překladačům, které přeloží božská slova do lidských. V meditaci se vědomí
krátkodobě rozšíří do nadvědomí a spodek je utlumen. Pak komunikace probíhá
božskými vizemi a pocity, obé nelze rozlišit od božské Reality. To jen my
rozlišujeme vnější a vnitřní. U Boha je názor přímo už Realitou.
Představte si, že byste dostali tělo psa a zavřeli by
vás k ostatním psům. Jistě by se vám tam nelíbilo, i když majitel by měl
psy rád. Pes patří do kotce a člověk do lidské společnosti. A tak je to se
všemi. A to rozdíl mezi psychikou člověka a psa není tak veliký, jen jedna
dimeze. K Bohu to mají vyspělí jedinci třikrát tolik…
Proto zde na Zemi je maximální úroveň omezena dimenzí
4,5. Jelikož je tu spousta lidí s dimenzí 3,5, rozdíl je již tak obrovský,
že se nemohou příliš stýkat ani oni!
Pokročilá mystika
Existuje jistá úroveň přijetí božské intuice, která
zásadně změní život mystika. Tento stupeň určuje božské samo. Je k ní nutná
mnohaletá velmi aktivní duchovní práce, kdy mystik poznává božské nejen z
komunikací, ale hlavně z meditací a má velký a trvalý zájem Ho následovat.
Pak božské k němu zcela změní přístup. Jakoby
bere vše do rukou. Nastaví mu cestu maximálního duchovního rozvoje. Její
detaily nejsou lidem známy, silně se odlišuje od běžných názorů na ni. Ani
mystik ji nezná, ale může se zeptat. Sám je totiž překvapen, jak je tato cesta
zvláštní.
Je však naprosto logická, což mu božské často
vysvětluje. Je klidnější než si myslel, po dřívějších dramatických procesech
ani stopa. Zdá se mu trochu suchá, ale dynamika slábne jen pomalu. Není už
totiž potřeba vykonávat to či ono podle svého uvážení, protože Boha už přijal,
nemusí to stále prokazovat, dokonce ani podrobně znát další kroky. Ani žák
nemůže vymýšlet a určovat, jakými procesy ho učitel provede.
Charakter procesu je určen zejména stupněm urychlení,
stejně jako dříve. To je závislé na Záměru, který s mystikem božské síly
mají. Čím je urychlení větší, tím je náročnější a paradoxně i menšími schopnostmi
a ponory v meditacích i mimo ně. Vše je totiž podřízeno rychlosti, podobně
jako při výstupu např. na horu Kailás. Nějakou dobu trvá, než to zasvěcenec
přijme. Někdy však lze dohodnout úpravu procesu. Např. snížit jeho intenzitu,
ale prodloužit ho, aby se Záměr inkarnace naplnil.
Ví, že jsou připravovány daleko vyšší inteligencí než
je jeho. Vyžaduje to velkou dávku odevzdanosti, ale jiné, než se běžně popisuje
u věřících. Nelze ani hovořit o úplné pasivitě v naprosté ezoterice, spíše
přijetí správného jednání. Je to vlastně dlouhodobé dozrávání, starost má
hlavně o udržení duševní hygieny ve všech situacích. Lépe žádná myšlenka než
špatná, to dá stále hodně práce.
Klíčovou je pro něj dimenze božské správy 4,5. Ta ho
vede skytě i zjevně a dlouhá léta se upevňuje v jeho vědomí. Zdá se mu to
málo, ale vyšší dimeze pro lidskou sféru není možná. Zvyká si na ni, protože je
napojena na vyšší božské síly a nemýlí se.
Ví, že je o něj po všech stránkách dokonale
postaráno. To je málo známý fakt pokročilé mystiky. Nemá se zabývat ničím co se
ho netýká, ale to je většina toho, co běžní lidé dělají. Dokonce ani nedostane
tak vysoké schopnosti a pocity jaké by chtěl, to je další překvapení. Nedělá a
ani nemůže dělat nic božského, proč by je měl mít?
Ačkoliv dostává velké množství informací, dokonce
více než dřív, připadá si, že z nekonečné božské Moudrosti stále málo ví. Důvod
je opět logický – v této inkarnaci je a stále bude člověkem. Cesta nemůže
být tak rychlá, žádné okamžité osvícení neexistuje, nikdy u nikoho nebylo.
Přesto má řadu schopností lidem nedostupných. Navíc božskou intuici, která sama
podle své Vůle zasahuje navenek, ale pracuje hlavně s jeho nevědomím
nepřetržitou transformací.
Zpočátku má problém přijmout tento nový, dosti
odlišný dlouhodobý životní styl. Má sklon ho urychlovat po svém. Intuice mu
opakovaně říká, že příliš spěchá, to jen duchovní proces narušuje a tak se ptá:
Jak poznám, že moc spěchám? Že ti to
dělá problém. S únavou? Celkově.
A co kdybych byl moc pasivní až rigidní? To se nestane. Ale řekli bychom ti. Vadí mu to trochu, je po léta
zvyklý na vysokou dynamiku procesů i pocitů.
Problém je, že rozpor mezi stavem v meditacích a
mimo ně způsobuje řadu problémů s nepřijímáním běžného života. Drsnou
nápravou je proto meditace omezit v intenzitě i přinášených informacích.
Hlavně pracovat jen s dimenzí do 4,5 v meditacích i mimo ně a
dokonale si na ni zvyknout až k úplnému přijetí. To je tzv. spodní cesta
mystiky. V ní je vše nastaveno pro maximální duchovní rozvoj.
Meditace jsou tedy
většinou kratší a klidnější, více neutrální. Kdo duchovní rozvoj chce,
musí si ho zasloužit dlouhodobou a intenzivní prací. Není to žádné nevolnictví.
Vyskytují se současně dvě odlišné formy duchovní
práce, úsilí k překonání překážek a klid. Mystikové popisovali tento
klidný stav různými slovy - být ničím, být jako nic, prázdnota. Přitom věděli,
že nic nesmí tuto prázdnotu zaplnit, ba ani se jí rovnat. Ani profese, rodina,
sport či cestování. Pouze zklidnění a meditační hudba. Uvědomovali si své
lidské omezení a přitom věděli, že božské dokonale pracuje podle Záměru Celku
tam, kde je to zapotřebí.
Jeho rozšířené vědomí pracuje tak, že každou práci
provádí jen tak vysoká dimenze psychiky, aby se na ní co nejvíce naučila.
Skrytě je vedena vyššími. Nelze hovořit o „svobodném“ rozhodování ve smyslu, že
by si mystik dělal co by ho napadlo. To je typický projev ega a magie, který
vede k bolestivé kolizi s božským. Stejně Ho nenahradí, nemá na to,
jen si na Něj hloupě hraje.
Mystický proces stále více vytlačuje zasvěcence z
modelů myšlení běžných lidí. Vzdálenost od nich se stále zvětšuje a
soužití s nimi se tím zhoršuje, ale zasvěcenci si už nedělají žádné iluze
o vůli lidí přijmout božskou intuici a zůstávají převážně v ezoterice.
Nechat je být je jediná možnost. Ale proč se
s nimi věčně dohadovat, to nikam nevede. Kritizovat je také chybné, je to
nepochopení souvislostí. Na druhé straně tím zamezí problémům a nemocím, které
by k nim přišly. Opět jinak vidí své etapy mystiky, daleko vyrovnanějši a
reálněji. Větší izolace je nutná i proto, že by nabytou duchovní úroveň
kontaktem ztrácel a symbolicky by se tak i držel a blokoval spodním, lidským.
Mystický proces vede k harmonii hierarchie, kde
každá část psychiky, jako buňky osobnosti i Stvoření, má své místo. Vykonává co
ji přísluší a respektuje ostatní na které je napojena, protože Vše tvoří Celek,
jen zdánlivě oddělený. Toto pochopit znamená i poznat božskou Lásku tak
odlišnou od lidské zamilovanosti. Tento stupeň duchovnosti je velmi vzácný a obtížně
dosažitelný, ale pokud vznikne takový božský Záměr, vše mu je podřízeno. Nelze
ho však zvládnout v jednom životě.
Soužití s intuicí
Je to již rok, kdy u mě začala nová etapu
„dozrávání“. Přesto jsem si ji ještě moc neosvojil, stále jsem mnohé souvislosti
neodhalil. Hlavní změnou je zklidnění procesu. Byl jsem přes 15 let zvyklý na
vysokou dynamiku procesu, tak to byla velká změna, ačkoliv již dříve podobné
krátkodobě nastaly, ale radost jsem z nich moc neměl, ač měly i své
výhody. Proti ultrarychlému božskému světu s dynamickou Superinteligencí
neustále vířící dokonalé Tvorby se mi to zdálo jako banalita.
Nyní ale tato etapa jen tak neskončí, budu si muset
s ní lépe poradit. Nejde to snadno, stále mám sklon k spěchu. Vím, že
ještě toho moc nevím. Ale i když se snažím, jak mohu nejlépe, stále se mi
nedaří. I v běžných věcech. Vím ale, že když něco vůbec nejde, nemá to
být.
Například nový mobil jsem vybíral dlouho, porovnával
všechny možné parametry, ale nakonec až v obchodě jsem koupil zcela jiný a
nutno říci, že daleko lepší. Podobné to bylo s přehrávačem hudby, nejlepší
volba přišla nečekaně a úplně z jiného směru. A to si tak zakládám, že vše
dokonale vymyslím…
V současné době to pokračuje volbou nového auta.
Šrotovné sice „náhodou“ přišlo v pravý čas, ale jinak se topím
v parametrech a jasné řešení v nedohlednu. Podobně se zájezdem
v Řecku, také se nerýsuje žádná jasná varianta. V obou případech
intuice komentuje mé úvahy a ukazuje, co jsem ještě nedomyslel. Sama ale jasné
finální řešení nedává.
V meditacích i mimo ně mi říká – božské je před
tebou, nemůžeš ho minout. Nezdržuj se koukáním do minulosti, ani do stran, jdi
klidně dopředu. A tento klid, to je tato etapa. Ale já stále něco vymýšlím, ale
za moc to nestojí. Vím ale už, že na poslední chvíli se řešení samo objeví, a
správné. Tak mě intuice vychovává ke klidu.
Učí mne procházet životem s vědomím, že se samo
postará. Buď mi přímo řekne co a jak, nebo se situace vyjasní tak, že úplně
jednoduché řešení bude zcela jasné. Není třeba se honit a namáhat. Je to úplně
jiný životní styl, než jako lidé známe.
Nejde to každému. Kdo intuici nebere vážně, pro toho
nic neudělá, proč by to dělala. Kdo s ní umí pracovat, toho protáhne
životy velmi efektivně a bez bloudění. Přijmout ji jaká je ale není snadné.
Ono se řekne, silná intuice je moc dobrá věc, ale
když se do mysli valí množství myšlenek různé kvality ptáte se, co jsem vlastně
já? Není snadné přijmout, že vlastně to všecko a dát slovo nejkvalitnějšímu ze
sebe. Chce to mnoho let každodenní praxe. Vědět, že nejen informace, ale i
události přicházejí jak mají. Jak to intuice dělá, se mě ale neptejte. Prostě
to umí, žádná náhoda není.
Božské pocity v mystice
Mystický proces obsahuje zkušenosti božských pocitů,
lidem téměř neznámých. Je těžké je popsat, snad přibližně jako duchovní
orgasmus. Dokonalé, nepředstavitelně složitě strukturované pocity jsou hlavním
symbolem osobnosti, entity, a božské se rozhodně má čím pochlubit.
Mystik je zažívá je hlavně v meditacích a ani
nejde vyjádřit tu úžasnou Krásu pocitů hrdé vznešenosti a obrovskou tvůrčí
Inteligenci spojenou s vševyjadřujícími vizemi božské Moudrosti, které je
doprovázejí. Pojem božský život rozhodně
není přehnané vyjádření života v Ráji, naopak. Nejde se jim vyrovnat čímkoliv,
ani je dosáhnout vlastní vůlí. Jsou vždy Darem Boha, Ducha.
Později má mystik tyto pocity i mezi meditacemi, i
když slabší. Intenzita těchto pocitů se vyjadřuje tzv.ponorem do božského.
Každý mystik dovede přesně odhadnout, kolik právě má a vždy usiluje o to aby
měl maximum, kolik mu je ochoten božské Já dát.
Při převýšení slabě nad polovinu, tj. 50 procent
dochází ke zlomu v sebevnímání. Zbytky ega jsou rozprášeny a mystik se topí
v záplavě Boha. Při ještě vyšším ponoru, kolem 80 procent, nastává
v bibli popisovaný křest Ohněm a Duchem Svatým. Z hrudi jakoby šlehají
plaménky a člověk již není člověkem, ale zažívá Jednotu s Bohem.
Jedinou nevýhodou božského pocitu je velká únava
kterou způsobuje. Nejsme totiž bohové, jen lidé, a proto není tato extáze Ducha
jen tak trvale dostupná. Až po dlouhodobé očistě, transformaci a
v energetickém těle budeme mít tyto pocity trvale.
Po několika letech mystik poznává další varianty
božského pocitu. Dostává do něj z transformačních důvodů i trochu tísně.
To je podobné stavu Krista na kříži. Souvisí to i s temnou nocí duše a
dualitou Všeho. I tento stav mystikové popisovali.
Při intenzivním mystickém procesu nejdříve po deseti
letech je další změna. Postupně zesiluje neutrální božský pocit. Ten je také
silnější v meditacích, ale i mimo ně, kdykoliv se mystik trochu zklidní.
Do něj dostává informace jež právě potřebuje. Na rozdíl od extatických pocitů
není tento ponor energeticky náročný a nezpůsobuje tedy únavu. Je jakýmsi
mostem mezi lidským a božským světem. To je už pokročilá mystika.
Psychologie intuice a mystiky
Psychologie mystiky je součástí psychologie nevědomí
a má souvislost hlavně s psychologií náboženství. I zde má psychologie
jako věda mnoho nedokončené práce a ani není příliš ochoty společnosti tuto
tabuizovanou otázku řešit. Všem vyhovuje vágní laický přístup, kde jakoby vše
je možné. Měla by alespoň zmapovat, co je vlastně náboženství a jaký vliv má na
člověka.
Psychologové si dokonce ani neuvědomují co intuice
vlastně je a jaká je její souvislost s mystikou. Výzkum by vyžadoval
množství zkušeností a takových jedinců je velmi málo. Tato zkušenost se totiž
silně odlišuje od běžného postoje tím, že v psychice takové osobnosti se
začíná projevovat nová neznámá, suverénní a značně odlišná část – vyšší Já,
čili zjednodušeně řečeno intuice. Její chování je běžným myšlením pochopitelné
jen do určité míry. Silně ho totiž přesahuje svou inteligencí i schopnostmi.
Myšlení není ochotné přijmout, že intuice je součást osobnosti, protože je
tolik odlišná.
Přijmout ji i jen zčásti jako autoritu je velmi
vzácné. Paradoxně to není těžké, ale chybí k tomu ochota od myšlení a
hlavně od pudů, které nás ovlivňují více než si myslíme.
Vazby částí ve vědomí se musí zcela přestavět a to
trvá dlouho i při velké odevzdanosti. Výsledkem navíc není klid mysli, jak by
si lidé přáli, ale naprosto neznámý stav rozšířeného vědomí, jež je intuicí
napojeno na Dokonalost. Silně se urychluje vývoj a zdokonaluje vnímání i
jednání. Nelze však ani pak očekávat bezproblémovost, jakousi selanku či život
bez bolestí. Cesta k harmonii částí psychiky obsahuje množství terapie a
ta nemůže probíhat bez bolesti.
---
Harmonie hierarchie a Vánoce 2008
K Vánocům mám nedůvěru už léta. Všeobecný zmatek
spojený s těmito svátky mi vadí, je v přímém rozporu
z proklamovaným klidem a mírem. Včetně maškary Santy Clause podezřelého
z těžké komerce. Navíc zmínka v bibli o pastýřích v noci venku
znamená, že Ježíš se narodil na jaře, když ovce rodí mladé.
Nejraději bych pro sebe Vánoce zrušil jako jakýsi
obal bez obsahu, ale intuice mi letos nadiktovala jeho esoterický význam:
„Nejen narození Páně, ale cyklický proces vzniku a proměny všeho vědomí.“
Často jsem na Vánoce od intuice něco dostal jako
dárek, buď přístup ke komunikaci k vyšší úrovní božských sil intuice.
Letos to byl transformační proces vysoké intenzity, který mě v noci
probudil a zářil mi několik hodin klidným jasným světlem.
Poté přišel sen, učil jsem zájemce levitaci. Mnohým
to šlo, ale jeden to zkoušel o své vůli sám a padal do hlubin. Levitace se
v mých snech objevuje už dlouho a často a vždy znamená mystický zážitek.
Jak se do toho někdo nevhodný pustí sám, je ovšem malér.
Druhý den jsem cítil velikou únavu, ale i zvýšenou
schopnost komunikace bez jakéhokoliv úsilí i v oblastech Poznání dosud mě
utajených. Zase o kousek výš vrcholu Kailásu.
Odpoledne v krátké meditaci do mě intuice
nakrátko nalila energii a poslala mi vizi víru jdoucímu až do oblak. Byl
podobný tornádu, ale zlatému. Obrovská sací síla Boha sahající až do nejvyšších
světů Stvořitele. Tam, kde už není žádná náhoda ani nedokonalost, ale
Všemohoucnost v nekonečně směrech.
Oč jde v mém případě? O vytvoření harmonie
hierarchie, to je velmi vzácný jev. Není to nějaký věčný klid, ale Přímá Cesta
Nahoru. Tomu bylo, je a bude vše v mých životech podřízeno. Extrémní forma
mystiky.
Ale už na začátku jsem počítal s tím, že to bude
na léta práce, jednání, zkoumání, sbírání zkušeností, i s problémy.
Podobně jako ve všech činnostech, které jsem dřív dělal.
Na Štěpána jsem měl další malou meditaci. V ní jsem
si opět uvědomil to, co jsem mockrát viděl, ale vždy zase zapomněl. Je to už
esoterika:
1/ Že jsme vinou chybných představ ega jen
návštěvníky tohoto světa. Proto říkáme, že jsme sem přišli a po smrti zas odsud
odejdeme. Božské ví, že nikam nikdo nepřichází ani neodchází, že vlastně žijeme
„sami v sobě“, ve Věčnosti, jen se
proměňujeme. Jsme ve Stvoření doma.
2/ Ač se to nezdá, není ani správná představa, že
jsme jako lidé dole a božské kdesi Nahoře. Jsme totiž jakoby „uvnitř božského“, vlastně Jeho
zvláštní výtvor, hříčka, kterou nutně potřebuje. Opět to nejde přesně popsat,
jen prožít tu Podivnost jakési Rubikovy kostky (tu jsem neprožil, jen mi
intuice řekla o této skládačce archetypů).
Meditace s Winampem
Právě jsem si naistaloval ze slunecnice.cz Winamp
Full 5.541 Efekty mě naučil nastavit kamarád - Options-Vizualisation-Select
plug-in - Milkdrop 2.0e. Pak už jen Start. Klobouk dolů před programátorem
který tohle vymyslel. Jistě to mockrát zažil v meditaci… Víření fraktálů
archetypů, to je život Boha! Nejlepší meditační hudba je např. božská Lisa
http://www.lisagerrard.com Je i na youtube.com i jango.com
Tahle vizualizace je velmi podobná tomu, co s dalšími
prožíváme. Hned si vzpomenu na meditace, na tu nepředstavitelnou moudrost a
Tvořivost božské intuice. Jak si hraje se Vším, se světy, jejich fyzikálními i
duchovními zákony, hnaná gigantickou inteligencí a energií. Vše o Všem, totální
abstrakce, symbol za symboly s hlubokými významy Sebepoznání!
Jak se znovu a znovu zamýšlí Sama nad Sebou a tím se
učí a zdokonaluje... Až mi mráz jezdí po těle nad tím, jak mě to v meditacích
ohromuje. To je vytržení. Jen ty úúúžasné a supersložité božské pocity chybí,
to je největší nedostatek, za nimi musíte do meditace.
Pocity, vize i děje spolu souvisejí, to je velké
tajemství života o kterém snad nikdo neví. Ten zvláštní vztah mezi prožívanými
ději a pocity! Přitom je to nejdůležitější věc na světě. Za Vším je totiž
POCIT.
Čistě na okraj dodávám, že meditaci zesiluje deci
silného červeného vína a hluboká vůle navštívit božskou intuici, tedy určitý
rituál. Jinak je přístup spíše pasivní, je lépe nezasahovat do vizí a pocitů,
jen vnímat. Komu nejde ani to, holotropní dýchání je také řešení. Začal jsem s
ním před mnoha léty a mohu doporučit.
K mystice přes sporty
Různé jsou cesty k Bohu, vlastně jde o přijetí
Jeho, tedy Reality samotné. Sociologie by měla zkoumat jednotlivé cesty
k Němu a jak dlouhodobě ovlivňují život.
Asi
nejčastější je to u starších lidí, kteří si už silně uvědomují konečnost
života. Mají strach ze smrti a jako řešení je napadá to nejprostší – chodit do
kostela, aby jim Bůh pomohl. Jsou však již tak rigidní, že od nich poznání Boha
již nelze čekat. Spíše naivně si myslí, že tato oběť, tj.chodit do kostela jim
u Boha zajistí přízeň. Lepší však něco než nic.
Velké množství je těch, u kterých je náboženství
formou tradice. Jiní v ní hledají naplnění vágních tužeb po Bohu. Ani od
nich však nelze čekat velké Poznání Věčného Tajemství.
Dalším častým důvodem je snaha o naplnění
nenaplněných potřeb. To se týká zejména mladých lidí. Kolem sebe vidí spoustu
věcí s kterými nesouhlasí. Žijí život, který se jim příliš nelíbí, chtěli
by ho jiný, ale vidí, že ho lze vzhledem k okolnostem jen těžko změnit.
Většinou hledají jakousi vágní selanku, tedy klid a
mír duše, aby je nic nevyrušovalo a aby se nemuseli s ničím namáhat. Tím ale
mají velmi malou ochotu se učit novému. O Poznání a moudrost vlastně nestojí a
o očistu duše už vůbec ne.
Osobně jsem přišel k mystice zvláštní cestou,
vlastně jako hledání zvláštního dobrodružství. Šlo mi o to jak překonat
banalitu všednosti. Potvrdilo se mi, že vzdor rozšířenému přesvědčení nemají
mýty, iluze a naivita v mystice místo. Božská intuice je spíše
pragmatická, vždy superlogická.
Sice jsem navštívil různé náboženské spolky, ale
nikde se mi nelíbilo. Přílišné zaměření na řečnění a obřady mě nelákalo. Že by
se takhle demagogicky měl projevovat Všemohoucí a Vševědoucí jsem pochyboval.
Málem už jsem byl přesvědčen, že vše je jen mýtus jako komunismus, až po
holotropním dýchání jsem poprvé prožil, že je tu skryto cosi veliké.
Záhy nato jsem
objevil channeling a jeho možnost přímo komunikovat s božským světem,
nikoliv jen pomocí svatých knih napsaných kdysi velmi dávno kýmsi neznámým.
Tato forma jasnovidectví mě lákala, nebál jsem se experimentovat v této
prastaré technice. Zkoušel jsem také hypnotizovat a vést klienty do minulých a
budoucích životů, či je přímo napojovat na intuici jako média. Překvapilo mne,
jak je to snadné.
Zkrátka jsem projevil, co jsem předtím mnohokrát použil
ve sportech jako jezdectví, windsurfing či létání – studium praxe zkušenějších,
efektivní rozvoj praxe praktickými zkušenostmi a neustálou snahou o zlepšování
a efektivitu při dosahování výsledků.
Čekal jsem, že práce to bude na řadu let se spoustou zážitků
a s mnoha zkušenostmi i problémy. Myslel jsem to dobře a tušil jsem, že jaké je
volání, taková je odpověď. Podle božských principů Jak Nahoře tak dole to mělo
fungovat a také to fungovalo.
Dobrodružnost je však ve vysoké mystice překážka.
Mystika chce spíše klidnou mnohaletou práci, ne se stále hnát za něčím divokým
pokaždé jiným směrem. Přílišné tlačení na pilu a vynucování si dějovosti podle
své volby se málo hodí. Ale božská intuice si poradí s každým, poradila si
i se mnou, i když to trvá léta.
Jsem skeptik
Na vojenské přípravě všech stupňů škol jsme se tak
dlouho připravovali na boj proti NATO, až jsme do něj vstoupili. Zažil jsem
tzv.nadšené budování komunismu, které
skončilo totálním krachem. Deset let jsme cosi vyvíjeli ve výzkumáku, aniž se
kdy něco realizovalo. Stejně nebyly peníze, to bylo jasné hned, ale nikdo to
neřekl nahlas. Automobilový průmysl se potopil, vyjma Škodovky, jež se prodala
Němcům. A dnes? Vletěli jsme do krize, ani nás včas nikdo z „odborníků“
nevaroval. A nikdo neví, co bude dál.
Po letech praxe v oblasti duchovna musím
konstatovat totéž. Kolem jen sladké řeči, ale skutek utek. A za řečmi jen
podrazy, tak jako vždy v minulosti, a nevypadá, že by se něco mělo změnit.
Říkáme si homo sapiens, ale ani to není pravda, jsme
daleko více iracionálně pudoví než si myslíme. Politika, ideologie, víry, vše
je vlastně totéž. I když jsem se léta snažil o osvětu, stejně jsem proti
ohromné přesile nic nezmohl. Není vůle nic změnit v tomto Absurdistánu. Na
vánoce do kostela a hotovo. Naivita a bezbřehý egoismus vítězí jako před dvěma
tisíciletími.
Lidem zjevně
nejde pomoci, zejména proto, že o to ani nestojí. Neberou cizí, dokonce ani své
zkušenosti, stále hrají jen tu svoji notu, celý život bez ohledu na následky.
Dokonce i říkat či psát jim to je chyba.
Někdy jakoby čím větší hloupost, tím víc jí
naslouchají, jen ne intuici. Něco na způsob velkého čínského skoku. Co
s tím? Prostě přijmout to a neprotestovat, nevztekat se. Vždyť křesťané
ani Krista nebrali a neberou. Takové to bylo a bude. Každý může svobodně
pracovat jen sám na sobě, nemůže používat argumenty jako kladivo.
Ale asi to tak má být. Vždyť stačí jen si dát otázku
a už se „sama“ řeší, jen tohle pochopit! Od toho je ezoterika, to je pravé
místo pro zasvěcené. Jen tam sídlí Moudrost, protože jinde o ní není zájem.
Zkouška Strážce Prahu
Na závěr vyhnání Adama a Evy z Ráje se píše
v bibli: „Vyhostil člověka a na východní straně zahrady Eden umístil
cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke Stromu života.“
Vstup do Ráje a Království boží není volně otevřen
každému. Střeží ho Strážce Prahu aby zabránil nepřipraveným uzřít to, co je pro
smrtelníka nedostupné – Věčnost, Dokonalost a Nekonečnost v nekonečně
směrech.
Kdysi se prý jakási žena kolébáním na hřbetě osla
dostala do tranzu vytržení ducha a náhle uviděla, že vjíždí do Ráje. Strážce
Prahu se jí postavil do cesty a svým plamenným mečem vířivých fraktálů složitě
strukturovaných ohromujících pocitů a vizí ji zastrašil tak, že pobídla osla do
klusu, aby rychle na vše zapomněla. Ne každý, jako prorok Mojžíš vytrvali při
pohledu do Hlubin Boha.
Řadu nezodpovědných experimentátorů, kteří zneužívají
posvátné drogy určené jen šamanům a zasvěcencům zahání podobným způsobem
dosud. Nebo je protáhne Sférou iluzí. Stejně o nic jiného nestojí, chtějí se
jen bavit, moudrost je vůbec neláká.
Ale i ti,
kteří jsou na mystiku určeni, tyto hrůzné zážitky mají. Ne vždy hned, ale třeba
až za rok, či dva úžasných božských zážitků. Jde o věrnost a osvědčení se
v zátěži. Je opravdu těžké vydržet. Je to součást Temné noci duše.
Názvy meditací mystiků to naznačují, např. Šílenství
z Dokonalosti, Tísnivá řežba, či Věčné zatracení. Vždyť i sv.Faustynu vzal
Kristus ve vytržení na exkurzi do pekla. Jde jen o to vydržet strach a neutéci.
Že by ho někdo neměl je vyloučeno, ale ať se ego bojí. Božské si s ním
poradí, jen mu nechat prostor. Až po mnoha letech, minimálně deseti, se proces
zklidňuje.
Mystika nikdy nebyla selanka, protože ta neexistuje
nikde. Kristus nikomu snadný život nesliboval. Právě proto je nutné umět
channeling, abychom se mohli s božskými silami domluvit, pochopili oč jde
a zbytečně nepropadali panice, či dokonce neutekli z procesu jak se stává.
Naše názory jaké to Tam je jsou všechny apriori
iluzorní i když máme už meditací mnoho. Jak rozšířené vědomí skončí, zbyde jen
mlhavá vzpomínka. Nemáme se zbytečně týrat obavami, meditace jsou často spíše
transformační operace. Poznáme božskou Nádheru, až Tam budeme stále, dříve jen
v náznacích.
Jak na nevěřící
Já nevěřím v Boha. Když slyším toto prohlášení,
musím se sveřepému výrazu dotyčného smát, té absurditě výroku. A nejen jedné.
1/Víra nebo nevíra v cokoliv je naprosto vágní a
povrchní názor, který vychází spíše z přání, aniž si to často uvědomujeme.
Věřím tomu, co si přeji aby bylo a nevěřím tomu, co se mi nehodí. To je běžný
lidský postoj. Neradi myslíme na to, že nás někdo neznámý stvořil, prože asi
měl nějaký důvod, sleduje nás a trestá.
Ateisté obvykle označují věřící za nezralé jedince,
kteří se chtějí spoléhat na cizí pomoc shůry, protože si nedovedou sami
poradit. Paradoxně je tomu i naopak.
Skutečným důvodem ateismu je strach lidí
ze života, jeho dosud neznámých stránek. Nač si přidávat starosti
přemýšlením o jeho Záměrech? Nejsnadněji je říci, že žádný není, je to jen
náhoda že jsme vznikli.
2/Paradoxní je, že fyzika nás stále více ujišťuje, že
naše představy o životě jsou iluzorní. Nejen že nedokážeme pochopit relativitu
a už vůbec ne kvantovou mechaniku, ale ani další fyzikální zákony. Přesto jsou
mnozí fyzikové ateisty, ačkoliv dobře vědí, že vědec může říci jen – toto jsem
zkoumal a toto jsem zjistil, naměřil. Kdyby někdo šířil myšlenku, že mezony
neexistují, že nevěří v jejich existenci, smáli by se mu.
Jak to, že vůbec existujeme? Náhoda? Ale ta právě
podle teorie chaosu neexistuje. Je to jen výraz pro zákonitost, kterou
nechápeme.
3/Když se ateisty zeptáme, jak si Boha představuje,
z jeho zmatených vět lze usoudit, že má vlastně pravdu. Jeho představa
Boha je tak nesmyslná, že opravdu existuje jen v jeho hlavě. Proč neříci,
že Bůh je vlastně Stvořitel všeho? Tím by se mnohé vyjasnilo.
Ateisté se ptají, jak může Bůh nechat svět
v takovém zmatku jaký tu je. Paradox je však i to, že Stvořitel ateisty i
zmatek nutně potřebuje, proto jsou. Bez nich by totiž nebyl Všemohoucí.
4/Je třeba zdůraznit skutečnost, že atributy intuice
nápadně připomínají atributy Boha. Tedy ohromující inteligence, tvořivost,
genialita, virtuozita, dokonalost, nadčasovost atd. Nikdo nemůže existenci
intuice popřít, proč tedy popírá Boha? Zkoumáním intuice bychom mohli pochopit
víc z tajemství Boha, ovšem to by musela být ochota. Proč tak málo víme o
intuici? Protože důvod je vlastně stejný v našem vztahu k Bohu. Prostě
neochota poznávat něco vyššího, než jsme sami, vlastně konkurenci ega.
Pokud bychom to překonali, celkem snadno bychom mohli
prozkoumat i klasické ale zatím nevyřešené základní otázky filozofie – kdo
jsme, odkud jsme přišli a kam jdeme. Pak už bychom nemuseli mluvit o víře. Byly
by to vlastně závěry ze zkušeností vlastně vědecká práce. Pak poznáme, že nad
námi skutečně je něco neuvěřitelně velkého a mocného.
Ale jak jim to ukážete, je oheň na střeše a berou vás
jako úhlavního nepřítele.Je ale velkou chybou jim jejich omyly říkat. Ani s nejlepšími argumenty se neuspěje.
Lidé jsou v podstatě celý život rigidní, neradi mění své názory, vzory
jednání. Racionalita se jim hodí často jen jako výmluva iracionálních postupů
jednání. Jsou vlastně vězni své minulosti, nechtějí se učit víc než nezbytně
potřebují.
Nechtějí o tom však slyšet a pokud to někdo udělá, je
to agrese a tudíž karmicky trestná. Bůh má své metody, jak s ateisty
pracovat, není třeba mu fušovat do řemesla.
Vnitřní chrám
Pro věřící je chrám symbolem jejich víry. Chápou ho
za jakýsi příbytek Boha. V něm se mají s Ním setkat, ovšem jen
symbolicky. Prvotní křesťané ho navrhli správně. Jeho architektura, akustika
zvonů a varhan, slova kněze, obřad Večeře Páně, vůně kadidla i přítomnost
ostatních stejně naladěných křesťanů má opravdu hypnotický vliv, který se u
vnímavých jedinců, pokud mají opravdový zájem, může projevit mystickými jevy.
Je chybou je porušit modlitbami, chtít si něco
vyprosit. Je to výraz nevíry v boží Všemohoucnost, každý dostává co mu
patří. On ví, co potřebujeme. Vymýšlením slov modlitby se navíc vracíme do
lidského světa.
Mystik ví, že chrám je symbolem Boha, více či spíše
méně dokonalým. Ze stavby zejména moderních kostelů je totiž vidět, že
architekt Boha nikdy neviděl. Jeho Základem je totiž fraktál, nikoliv rovné a
prosté tvary, vše v chrámu proto musí být fraktál.
Mystik se spíše ptá, ale hlavně Ho pouze vnímá.
V meditacích poznává Jeho i svůj Vnitřní chrám, svět božských představ,
Království boží. Tam teprve lze vidět Jeho Velikost i ostatní Atributy.
Nepotřebuje tudíž chodit do kostela a poslouchat
kněze. Není tak těžké si s Bohem dohodnout pravidelnou návštěvu čili
exkurzi spojenou s výkladem Poznání. To je mystická meditace.