Strategické rozhodování

Základem kvalitního života je tvůrčím způsobem vymýšlet nové záměry. Aby naše jednání bylo účelné, musí být dobře promyšlené. Neohlížet se na to, jak se to, či ono běžně řeší, ale vždy hledat vlastní, nové a dokonalejší cesty. Nebýt líný přemýšlet a dělat vše na poslední chvíli a ukvapeně.

Do všeho co děláme otiskujeme naši osobnost, je to naše vizitka. Proto kvalita jednání a tím i rozhodování musí být velká. Strategické rozhodování je tedy činnost, kdy je vše předem promyšleno i s možnými riziky a náhradními řešeními.

Znamená to mít základní styl, záměry a umět pracovat s informacemi. Umět se správně zeptat, vědět koho, vyhodnotit odpovědi a volit doplňující otázky tak, abych se v situaci správně orientoval.

Vše vyhodnocovat podle mnoha parametrů, každý má jinou váhu. Vše tedy musí mít svou hodnotu, která určuje, jak podrobně se s ní budu zabývat a jaký stav bych potřeboval.

Postup je od obecného ke konkrétnímu, od hrubého obrysu k detailu. Nic se nedá vymyslet hned a definitivně. Jde o to zamezit chybám, které nás všemožně poškozují.

Vyhnout se jednání v časové tísni, duševním zmatku či pod jiným nátlakem. Vše chce totiž čas. Na mnohá složitá řešení se přijde až po několika letech hledání. Na překotná emotivní rozhodnutí není místo.

Když jednám v určité záležitosti, vždy promýšlím detaily dalšího kroku a rámcově ty vzdálenější. Tak zamezím zmatkům. Probírám všechny varianty řešení, vyhodnocuji co vyžadují a jaká mají rizika. Je to známý manažerský způsob vyhodnocování přínosů, slabin a rizik.

Hledáním a vyhodnocováním potencionálních rizik zabraňuji možným nehodám při jakékoliv činnosti. Úraz, či nehoda a z ní vyplývající škoda je tak maximálně omezena. Je na to potřeba zkušenosti, zda nebezpečí je reálné, nebo tak jen vypadá.

Zbytečně neriskovat, tedy aplikovaná opatrnost. Pokud dojde k problémům, použiji připravené náhradní řešení. Pokud dojde ke škodě, musí se detailně analyzovat a vyvodit závěry kde se stala chyba a změnit jednání, aby se už neopakovala.

Obrovskou pomocí, bohužel málo využívanou, je komunikace s intuicí. Ta může naše strategické rozhodování radikálně zkvalitnit.

Vše se s ní konzultuje, má tak odpovědnost za všechna rozhodnutí. Není možno si myslet, že nám vyčerpávající odpověď dá hned. Pomalu nás přivádí k řešení, abychom se naučili co nejvíce.

Vyžaduje to velké zkušenosti s práce s ní, protože v mnoha směrech se liší od našeho stylu uvažování a jednání. Hlavně si zvyknout a přijmout její místo, což je v naší společnosti něco zcela neznámého.

Záleží na stupni soužití s ní. Od občasné konzultace až po její trvalou přítomnost, která naprosto mění vše běžné. Jde o neustálou komunikaci, která je sice daleko složitější na zvládnutí, protože přináší velké množství informací které je nutno zpracovat, ale přináší maximální kvalitu.

V psychice jsou pak již dvě osobnosti, diametrálně odlišné, které mezi sebou mají specifické vztahy soužití. Intuice vysvětluje i skryté důvody situací a motivy všech účastníků, které se nedají běžným způsobem zjistit. Tím učí vědomí a táhne ho k sobě. Zvyšuje mu tak inteligenci, protože mu předává svou vlastní. Je pak jakýmsi Učitelem, motorem rozvoje naší osobnosti.

Vlastně se již nedá udělat chyba. Intuice by hned zasáhla. Nejen pokynem, ale i přímo zásahem do reality.

 

 

Jen experti vědí

Rozebírat téma lidských chyb a omylů není populární, avšak velmi důležité. Chybná rozhodnutí nás poškozují, a i když se mnozí snaží vydávat své omyly za správná rozhodnutí, nijak je tím nenapraví.

Základem správných rozhodnutí jsou pravdivé a úplné informace. Žijeme sice v informačním věku, ale chybných informací je stejně, ne-li víc než dříve. Jen se snažit je vidět a nezakrývat si oči. Záleží na zdroji informací. Jsou tři hlavní, jsou mezi nimi obrovské rozdíly.

Nejméně kvalitní je úroveň laiků. Jejich názory o té či oné věci jsou v naprosté většině zcela naivní až nesmyslné a i neúplné. Laiků je nejvíce, takže v době, kdy všichni mluví do všeho, jsou nejvíc rozšířené. Naštěstí je to známé, takže dost lidí hledá kvalitnější informace, říkejme jim odborné. Ty jsou na webu, v učebnicích, příručkách  i odborných knihách.

Bohužel je málo známé, že i tyto bývají často chybné. Pokud se podle nich řídíme, ať je to popis dovolenkové destinace, kapitola z historie či nějaká náboženská otázka, většinou ani hned nezjistíme, že jsme přejali chybu. Až delším přemýšlením, praxí, skládáním různých informací zjistíme, že informace má vady. Že je odborná jen zdánlivě.

Takže existuje ještě vyšší úroveň zdroje informací, kterou je možno nazvat expertní. Najít ji je ovšem těžké. Neobejdeme se bez praxe v oboru vyhodnocování informací. Ani internet není zárukou, že tam správnou informaci nalezneme. Až po delší praxi v oboru se již v problému orientujeme a zjišťujeme, že vše je opravdu jinak.

Že vlastně správné řešení a správné informace skoro nikdo nemá! A že se často informace z různých důvodů cenzurují! Pomoci nám může i dobrý rádce, pokud ho seženeme. Zvláštní možností je použití intuice. Pokud se ji naučíme rozvinout, postupně nás přivádí k velmi kvalitním informacím ze všech oborů. To však umí hodně málo lidí a bohužel není zájem se to naučit.

Proč? Nechceme aby nám někdo mluvil do života, byť by to bylo k našemu dobru.. A máme strach z neznámého, podivného světa intuice. Proto je náš svět zahlcen nesmysly a chybnými rozhodnutími...

 

Neodbornost je věčná

Celou mou zaměstnaneckou dráhu za socialismu i kapitalismu jsem pozoroval stejné typické jevy. Hlavně nechuť a přímé odmítání jít na kořen problémům. Místo toho jen řešit dílčí otázky, a i ty diletantsky. Jelikož hlavní problém zůstal nevyřešen, jedna reorganizace následovala druhou do jakési legrační permanentní revoluce, o které kdysi mluvili ti nejzarytější komunisté jako Lenin a Stalin.

Reorganizace vlastně situaci jen zhoršovaly, ale o tom nikdo veřejně neřekl ani slovo. Byly to zcela zjevné skutečnosti, viditelné na první pohled, ale nikdo o nich nemluvil, jakoby se bál. A takové to bylo ve všech oborech, u všech lidí kolem mě.

Socialismus byl rájem takových případů diletantismu. Vždyť jeho základní myšlenka byla pouhou naivní iluzí pochopitelnou každému. Přesto jí věřilo i spousta intelektuálů. Když se ale postupně zkompromitovávala, nadšení klesalo. Nebylo bezpečné o ní veřejně pochybovat, ale paradox je, že i v soukromí ji mnozí neodepsali. Jen zneužívali možností, které jim dávala.

Léta jsem se divil, že výzkumné ústavy existovaly, když v podstatě žádné přínosy nepřinášely. Jen utrácely peníze za projekty, které se stejně nerealizovaly, protože od počátku bylo jasné, že na sériovou výrobu nebudou peníze. Každý si dělal výzkum podle svého bez ohledu na efektivitu.

V podnicích také dělali, jen aby se neřeklo. Kvalita práce i progresivita výrobku byla jen prázdným slovem. Desetiletí se produkovaly lajdácky vyrobené zastaralé škodovky. Splnění plánu výroby nedodělků se ovšem slavilo.

Když jsem pak pracoval v konstrukci uložení, posílali nás na konci roku do skladu, kde se až do silvestrovské půlnoci balila ložiska podle objednávek, které prý byly falešné. Jen se tím dosáhlo splnění plánu a následných prémií. V lednu se bedny odvezly z celního skladu zase zpět.

S naplněnými těžkými bednami se zacházelo velmi hrubě. Byly z nekvalitního dřeva, fušersky stlučené hřebíky. Když byly na dvoře naložené, byly už většinou silně poškozené. A to měly před sebou dlouhou cestu, i do zámoří. Vůbec nikoho to nezajímalo, v jakém stavu choulostivá ložiska dojdou..

Takové problémy jsou nejčastěji tam, kde se o ně stará nějaká byrokratická organizace. Už za kapitalismu jsem se zabýval v knihovně systémem MDT, který existuje od poč.20.stol. pro vyhledávání věcných informací pomocí číselného kódu. Za řadu let můj využili katalog jen asi dva lidé. Je totiž velmi nepraktický. Často docházelo k změnám čísla kódu, ale nikdo se nenamáhal změnit staré záznamy knih, prostě pokračovali jinde bez návaznosti a ohledu na čtenáře.

I pivovarští koně mají  svůj kód, ač se půl století už nepoužívají. Mnoho moderních výrobků svůj však kód zatím ještě nemá.

Ústředí MDT je v Haagu a přesto, že se ozývají hlasy, že je ho třeba zrušit, je jeho používání stále nutné. Donekonečna se dělají drobné úpravy a zmatek roste, ač MDT už mnoho let nikdo vážně nebere.

Dostal jsem se na mnoho let i na Ministerstvo zdravotnictví, abych zevnitř poznával místo, kde se nejčastěji mění ministři. Skutečně každý rok je po kritice předchozího vyměněn ministr, aby byl po roce kritiky nahrazen dalším. Už jich tam bylo po revoluci přes dvacet a kdo obstál? Nikdo. To je přece divné.

Zde byla permanentní revoluce zvlášť vidět. Stovky úředníků si už dávno zvykli a nediví se už ničemu. Ministerstvo neví, co se ve zdravotnictví děje a stále nahrazuje jednu reorganizaci druhou. Podstatou problému je podfinancovanost a tu žádné tanečky ministrů nezmění.

Situace ve zdravotnictví se stále zhoršuje, ale to zde nikoho nezajímá. Kapři si svůj rybník přece nevypustí. Česká lékařská komora si neustále stěžuje, ale řešení je v nedohlednu.

Absurdistán pokračuje. Co je horší, že se všude zhoršují i mezilidské vztahy, to jsem za ta desetiletí jasně viděl. Proto jsem odešel do důchodu jak jen to šlo.

Situace se po revoluci vůbec nezměnila ani v různých církvích a náboženských společnostech. Ba ani u samotných hledajících. Stále stejná naivita, stále stejná nízká úroveň... Co je jisté, že zájem veřejnosti klesá, ale ani to snad nikoho nezajímá, že by hledal důvod.

Prostě povrchnost vládne všude. Neochota jít do nového, neznámého. Ukončit rutinu a hledat i skutečnosti, které třeba nejsou radostné, zato však pravdivé. Pohodlnost a lenost jsou vedle ziskuchtivosti metly dnešní doby.

 

Zpět