Rituální přístupy k práci s posvátnými rostlinami (1.)

Převzato

Ralph Metzner získal doktorát z psychologie na Hardvardské universitě, kde začal spolupracovat s Richardem Alpertem (Ram Dassem) a Timothy Learym. Od té doby praktikuje psychoterapii a účastní se nejrůznějších výzkumů vědomí. Dodnes učí na Kalifornském institutu integrálních studií. Napsal celou řadu knih, například Psychedelická zkušenost, Mapy vědomí , k tisku je připravena kniha Ayahuasca: Human consciousness and the spirits of nature. Metzner je také aktivní na poli ekofilosofie a ekologie, je zakladatelem Green Earth Foundation.

Rozhovor s Ralphem Metznerem vedl Timothy White pro časopis Shaman´s Drum 5:

Jste znám jak přední autor mnoha prací o psychedelikách, změněných stavech vědomí a ekofilosofii. Jak jste se k tomu všemu dostal?

Metzner: Jako psycholog se výzkumem lidského vědomí a psychedelických stavů, zabývám už třicet pět let. Má první psychedelická zkušenost se datuje rokem 1961, kdy jsem právě dokončil studia na Harvardu. Pak jsem několik let spolu s Timothy Learym a Richardem Alpertem pokračoval ve výzkumu potencionálních terapeutických a jiných aplikací psychedelik, zvláště LSD a psilocybinu. Koncem 60. let jsem přestal brát psychedelika, jak z politických, tak zdravotních důvodů, a začal jsem zkoumat různé další metody transformující vědomí. Jednalo se o různé východní a západní esoterické tradice, včetně hatha jógy, meditace, alchymie. Prošel jsem také mnoha formami psychoterapie, včetně práce s tělem, dechem a hlubokými stavy tranzu.

Koncem 70. let jsem se přestěhoval zpátky do San Franciska, kde už více jak deset let pracuji jako děkan na Kalifornském institutu integrálních studií. Tehdy jsem se seznámil s pracemi Michaela Harnera, který učil, jak se do těchto stavů dostat pomocí bubnování a použití dalších zvuků. Rezonoval jsem i s dalšími aspekty práce Harnera: mít jasný účel šamanské cesty, věnovat dostatečnou pozornost způsobu a metodám cesty do podvědomí a zpátky a použít takovou cestu k vyřešení praktického problému. V druhé rovině této práce je pak psychoterapeutická dovednost, získaná třeba několika šamanskými ponory do jiných skutečností denně. A tak jsem se začal zajímat o tuto formu šamanismu.

Delší dobu jsem pak zkoumal různé praxe původních obyvatel Ameriky, včetně půstu, pobytu v divočině, potní lázně a různých rituálů. Zároveň jsem četl Westona, LaBarreho, Evanse, Schultese, Fursta a další, kteří dokumentovali šamanské metody práce s psychoaktivními rostlinami. Jako klinický psycholog jsem musel prostudovat také antropologickou literaturu, včetně materiálů o domorodém využití posvátných rostlin.

Uvědomil jsem si, že některé psychedelické rostliny, jako např. peyotl a ayahuasca, byly v některých kulturách bezpečně používány po stovky, ne-li tisíce let. Jedním z důvodů, proč jsem přestal brát syntetická psychedelika bylo to, že zatím neznáme možná nebezpečí vyplývající z jejich dlouhodobého užívání. Přitom vědění různých kmenových kultur tady bylo po ruce. Rozhodl jsem se tedy obnovit svůj výzkum možnosti terapeutické aplikace psychedelik.

 

Jak jste se pak ale dostal k ekologii?

Metzner: Během 80. let jsem zažil celou sérii ekologických zjevení. Někteří lidé zažijí náhlé a dramatické úkazy a body obratu v jejich životě, má zjevení měla formu postupných pochopení. Jsem si samozřejmě jako mnoho jiných lidí vědom toho, že život je na naší planetě ohrožen. Počet obyvatel brzy dosáhne kritické meze a ekologické katastrofy jsou neodvratné. Jak mé vědomosti narůstaly, začal jsem být i více radikální. Musím ovšem podotknout, že můj radikalismus se projevoval psaním článků.

Je zjevné, že ekologická destrukce způsobovaná lidmi a jejich činnostmi je nějak zakořeněna v samých základech naší moderní materialistické kultury, která se stále více izoluje od přírody a duchovna. V kontrastu k tomu je dále zjevné, že šamanské kultury jsou založeny na úctě k přírodě a její oslavě. Animistický světonázor tvrdí, že všechny živé bytosti jsou obdařeny živoucí, duchovní inteligencí. To ovšem způsobuje naprosto rozdílné etické hodnoty a vztahy.

Je jasné, že západní materialismus se vzdaluje od duchovnosti a přírody, a že to začalo už v ranné křesťanské teologii. Je ale také zřejmé, že ten rozpor byl v 16. a 17. století značně urychlen a prohlouben vzestupem mechanistické vědy. Západní medicína, ale i náboženská praxe, je založena na předpokladu, že lidé jsou odděleni a něčím více než součástí přírody.

Cítil jsem, že pokud chceme lidstvu zabránit, aby zničilo přírodu, musíme tento rozpor, tuto propast mezi duchovností, přírodou a vědou, zmírnit nebo odstranit. Jako důsledek mé práce s posvátnými rostlinami a také dalšími šamanskými metodami jsem si vyvinul velmi silné psychické spojení se světem přírody. To mne pak vedlo k aktivní práci v oblastech zelené psychologie a ekopsychologie. Jsem přesvědčen, že současný zájem o šamanismus, hlubinnou ekologii, přírodní formy léčitelství, organické farmaření a použití posvátných rostlin nejsou izolované jevy. Vidím je jako synergické prvky vznikajícího nového světonázoru, který by mohl obnovit náš duchovní svazek se světem přírody a možná podpořit vznik nového ekologického vědomí.

V 80. letech jsem spolu s Johnem Seedem vedl různé semináře kultivace ekologického vědomí. I když většina mých ekologických přátel již neužívá psychedelika, a někteří je neužili nikdy, byl jsem překvapen zjištěním, že v 60. letech mnozí z nich psychedelika brali. To mne přimělo k zamyšlení. V 60. letech bylo iniciováno hned několik hlubinných transformativních trendů. Jmenujme hnutí proti válce ve Vietnamu, ženské hnutí, sexuální revoluci a počátek environmentálních aktivit. Mám dojem, že v tom všem jistou katalyzační roli mohly hrát i psychedelika. Netvrdím, že psychedelika byla jediným a osamělým hybným momentem, ale ta synchronizace všech těch nejrůznějších hnutí zahrnuje změny jistých částí jistých aspektů vědomí, u počátků jejichž nastartování mohla stát psychedelika.

Hned jeden z prvních výzkumů účinků psychedelik, halucinogenů, používám střídavě oba tyto názvy, abych prokázal, že dochází k rozšíření obvyklých stavů vědomí, což vede k přehodnocování dosavadního způsobu vnímání skutečnosti. Několik studií prokázalo, že při vhodném terapeutickém použití poskytují psychedelika možnost jakéhosi vhledu do stávajícího neurotického způsobu pojímání reality, včetně změny typů a aspektů chování. Jiné studie prokázaly, že psychedelika mohou otevřít brány k transcendentálním, náboženským nebo transpersonálním dimenzím vědomí. Věřím, že pokud se nám podaří rozšířit naše vnímání nad a za tradiční kulturní paradigmata, použití psychedelik a ostatních psychoaktivních látek v tom bude hrát významnou roli.

Znám vojenské veterány, kteří brali LSD, ještě než dostali do Vietnamu, a kteří tam okamžitě zjistili, v čem je problém. Podobně to zažívali a zažívají ekologičtí aktivisté. Jakmile člověk rozšíří vědomí, jednou z prvních věcí, která se stane, je posun směrem k ekologické zodpovědnosti. Lidé si uvědomí, že si znečišťují vodu a vzduch. Jakmile naše kultura změní způsob, jakým nazírá život, pak jí dojdou i další důsledky.

 

Vaše teorie o roli psychedelik ve spuštění změn vědomí je velmi zajímavá. Nicméně nejsem tak docela přesvědčen, že užití psychedelik automaticky pozvedne vědomí. Znám lidi, kteří berou rekreačně psychedelika celá léta bez jakéhokoliv viditelného pokroku.

Metzner: I já se občas potkávám s lidmi, kteří jsou schopni vzít velkou dávku, být mimo šest dnů, a když se jich pak ptáte, co zažili, nejsou schopni si na nic vzpomenout. Nemám s takovými lidmi problém, ale myslím si, že právě tento aspekt byl příčinou, proč tolik lidí, kteří brali psychedelika v 60. letech, nedošli k žádným výsledkům. Šli tak daleko, jak mohli, ale pak přestali, protože nedošli nikam. Na druhé straně ovšem znám hodně lidí, kteří brali psychedelika v šamanském či terapeutickém kontextu a kteří pak prošli hlubinnou pozitivní transformací. Ne, že by všichni dosáhli osvícení, ale zcela jistě se nezměnili k horšímu.

 

Mohl byste se zmínit o svém výzkumu ceremonií brazilského hnutí Santo Daime?

Metzner: Santo Daime je vysoce synkretická tradice, kombinující křesťanské a psychoterapeutické prvky. Náboženství Santo Daime, tak jako další skupiny, používá ayahuascu v kontextu šamanských léčebných rituálů a velmi se rozšířilo. Poskytuje tak mnoha nejrůznějším lidem transformativní duchovní zážitek.

Pokud definujeme šamanismus jako extatickou cestu šamana do jiných dimenzí za účelem léčení nebo věštby, pak tyhle nové formy náboženství čistým šamanismem nejsou. Podle mých zkušeností je smyslem daimských ceremonií zprostředkování kolektivní mystické zkušenosti. V Daime byly tradiční šamané nahraženi knězi, a cíle rituálů se přesunuly směrem od dramatického šamanského léčení k povzbuzení vlastní imunity a posílení sociálních svazků komunity.

V určitém smyslu mi daimské ceremonie připomínají kombinace peyotlového shromáždění původních indiánů a setkání gospelových zpěváků. Účastníci dostanou standartní dávku a pak celou noc zpívají své náboženské písně. Navíc hodně tancují a pohybují se.

Písně často vzývají Pannu Marii, zmiňují Starý nebo Nový zákon, ale také místní božstva. Zpívají se písně k invokaci duchů posvátných rostlin, ale také chvalozpěvy na slunce, měsíc a hvězdy a také duchy lesa. Mnohé písně jsou o nutnosti vyhnout se hněvu, zášti, závisti, nebo o potřebě lásky.

To, že se přitom prakticky skoro nemluví, mi připadá zvláště příjemné. Kromě několika modliteb se jen zpívá a tancuje.

V Daime se tancuje ve dvou polokruzích, muži na jedné a ženy na druhé straně. Pak všichni udělají dva kroky vlevo a dva kroky zpátky. Pohyby jsou synchronizované a vytváří jakési vlny, které účastníky unáší sem tam. Takto se dá prakticky bez námahy tancovat klidně šest nebo osm hodin - což by člověk, pokud by tancoval sám, zcela jistě nezvládl.

Někteří dlouholetí účastníci Daime tvrdí, že se dokáží účastnit zároveň jak této pozemské ceremonie, tak podobné, která se odehrává na rovině astrální, nehmotné. Říkají, že daimské písně jim pomáhají cestovat tam a zpět, a že propojují hmotný a nehmotný svět.

Ať ty písně přicházejí odkudkoliv, zcela jistě mají ohromnou sílu. Během jednoho obřadu Daime jsem sám cítil obrovskou vlnu empatické energie jedné konkrétní písně. Cítil jsem, jak nejprve zasáhla celou skupinu a pak se dokonce rozšířila do celé komunity. Pak jsem cítil, jak se rozšířila na celou oblast pralesů, pak celé planety, a dokonce celé sluneční soustavy a ještě dál. Pak se energie písně vrátila zpátky, tam, kde jsme byli, a do času, který jsme prožívali. Otevřelo mi to všechny tyto duchovní úrovně a umožnilo je vědomě prožít ve hmotném těle.

Ty písně mají i svou rytmickou kvalitu. Při jednom obřadu se to zdálo být až příliš intenzivní - nemohl jsem to už snést. Musel jsem si lehnout. Viděl jsem sám sebe ve vizi nějaké pobitevní scény. Byl jsem velmi vděčen všem ostatním, kteří nepřestali zpívat, protože zvuk písně mi pomohl dostat se z té vize. Po patnácti minutách už bylo vše v pořádku.

 

Jsou ceremonie podobných společností Uniao de Vegetal a Barquinia podobné?

Metzner: Uniao de Vegetal, UDV, je něco zcela jiného. Byl jsem na několika seancích a nezdály se mi jakkoliv šamanské či mystické. Spíše si myslím že to je jakýsi hybrid mezi protestantskou mší a shromážděním společnosti Anonymních alkoholiků. Několik maestres, učitelů, sedí za stolem a odpovídají na nejrůznější otázky. Někdy trochu zpívají, ale ostatní lidé nezpívají vůbec. Jen sedí a naslouchají kázáním. Jen občas někteří účastníci dostanou informace o hoasce, což je jejich jméno pro ayauhascu, ale pokud jsem měl možnost vidět, smyslem není docílit vizí. Přesto si těch lidí vážím, protože hodně pomohli mnohým drogově závislým, a jejich heslo, Luz, paz, y amor (světlo, mír a láska) povzbuzuje hodně lidí k jakémusi vnitřnímu vyčištění.

 

V roce 1988 jste napsal článek Molekulární mysticismus, ve které jste psal, že Američané mají tendenci brát posvátné léky pro rekreační účely. Hrozí totéž zneužití i u ayahuascy a jiných posvátných rostlin, nebo si myslíte, že by na druhé straně mohly pomoci transformovat naše kolektivní vědomí?

Metzner: V 80. letech jsem strávil hodně času přemýšlením, proč se my Zápaďané tak rychle a snadno naučíme zneužívat psychoaktivní látky, které obyvatelé Latinské Ameriky tak úspěšně integrovali do svých kultur. Mám dojem, že je to tím, že původní obyvatelé Ameriky tyto látky používali vždy jen k náboženským, léčebným a rituálním účelům. Tyto ceremonie byl vyústily v zážitky, které měly daleko smysluplnější důsledky než jen průměrný psychedelický trip Zápaďana.

Když jsem začal studovat šamanské léčebné a věštebné rituály, zjistil jsem, že to jsou pečlivě strukturované zážitky. Jejich rituály tak jejich účastníkům poskytly jak smysluplný rámec, tak bezpečný obsah pro psychedelickou zkušenost.

Všiml jsem si paralel mezi prvky jejich ceremonií a dnes již slavnou Learyho hypotézou o nezbytnosti "setu a settingu". On věřil, že pychedelika fungují jako zesilovače nebo katalyzátory, a že výsledný obsah psychedelické zkušenosti je určuje set (úmysl, očekávání a základní rys osobnosti) a setting (stávající momentální fyzický stav člověka a jeho sociálního prostředí). Stručně řečeno, psychedelika mohou člověka posunout ke změněným stavům vědomí, ale obsah těchto stavů závisí spíše na úmyslech a očekáváních uživatele.

 

V zásadě s Learym souhlasím, ale věřím také, že tu musíme vzít v úvahu i základní charakteristiky užitých psychedelik. Podle mne peyotl katalyzuje jiné zážitky, než například houbičky nebo LSD.

Metzner: I já jsem zjistil, že existují kvalitativní rozdíly mezi tím, jak člověk zažívá různé posvátné látky. Například houbový psilocybin vyvolává, zdá se, čistě nervové reakce. Mazatekové hovoří o tom, že houby rodí jazyk. Mazatécká šamanka Maria Sabina říká, že duch houbiček je jako dítě – chce si hrát a smát se.

Ayahuasca má také některé tyto kvality, ale její duch je spíše klikatý, jako hadí - ve vzduchu, ve vodě, v zemi a v ohni. Existuje názor, že ayahuasca je odvozena z šamanské představy o molekule DNA. Takový ibogain je kmenem Fang v Africe užívána jako nástroj pro komunikaci s předky. Ibogain je dnes používán mnohými terapeutym, aby stimuloval ranné vzpomínky, které jsou pro psychoanalytickou práci tak důležité. Je jisté, že některé kvalitativní rozdíly mezi psychedelickými rostlinami jsou způsobeny jejich rozdílnými farmakologickými vlastnostmi. Avšak jde možná také o rozdílná kulturní a osobní očekávání.

Za ta léta, co s halucinogeny pracuji, jsem zjistil, že ne všechny rozdíly se dají vysvětlit rozdílnými farmakologickými vlastnosti. Například kaktus San Pedro a peyotl. Když jsem ho roku 1985 při seanci vedené šamanem Eduardo Valderonem vzal, čekal jsem, podle toho, jak moc se podobá peyotlu, stejné účinky, ale bylo to něco zcela jiného. Když jsem to šamanovi druhý den říkal, odpověděl, že San Pedro je měsíční rostlina – kvete v noci za měsíčního světla, zatímco peyotl je spíše sluneční rostlina.

Metzner: Možná je to tak. Já jsem pracoval jak s kaktusem San Pedro, peyotlem, tak se synteticky nejbližším ekvivalentem meskalinu, MDMA, a měl jsem vždy jiné pocity. Rozdíly jsou způsobeny také rozdíly míst, kde ty rostliny rostou. Když jsem začal výzkum s ayahuascou, zjistil jsem, že někteří lidé ji v Jižní Americe berou proto, aby se naučili lépe vnímat životní prostředí. A tak mne napadlo, co by se asi stalo, kdyby ayahuascu začali brát Evropané a lidé v Severní Americe. Vím, že mnozí Evropané mají vize pralesa a pralesních zvířat, někteří naleznou hlubší vztah k životnímu prostředí a jiní zase objeví hlubiny své psychiky.

Ceremoniální aspekt bezpochyby ovlivňuje kvalitu zážitku, ale všiml jsem si, že i ve stejném prostředí jsou další zážitky jiné.

Metzner: Zcela samozřejmě existují rozdíly v intenzitě a pocitech z různých rostlin. Má zkušenost však naznačuje, že individuální úmysly ovlivňují výsledek možná daleko víc, než farmakologické vlastnosti rostliny. Pokud někdo vezme halucinogen, aby dosáhl šamanských zážitků – k léčebným, věšteckým účelům nebo aby se naučil přežít – pak obvykle dostane, co zamýšlel, nezávisle na tom, jakou rostlinu vzal. Pokud se někdo soustředí na zážitky a vzpomínky z dětství, také je zažije. Jestli se soustředí na duchovní transformaci, pak mu psychedelika usnadní vhled nebo poskytnou znalost.

 

Souhlasím, přesto ale musím dodat, že mnozí potvrzují, že jednotlivé rostliny mají jakoby svou vlastní vůli. Jakoby říkali: "Chtěl ses podívat na to a to, ale já ti ukážu něco jiného..."

Metzner: To dovedou zvláště psilocybinové houbičky. Někdy to vypadá, že říkají: "Chtěl ses podívat na svůj vztah s otcem. Co takhle podívat se na to z galaktické perspektivy?" Já měl podobný zážitek,když jsem začal pracovat s ibogainem.

 

Slyšel jsem o lidech, kteří měli v Brazílii při rituálech ve společenství Umbanda a Santeria zvláštní zážitky: aniž by cokoliv věděli, začali se chovat jako určitá božstva z náboženství Yoruba. Naskýtá se otázka, odkud všechny ty kontexty, na které se lidé v tranzu při rituálech ladí, pocházejí? Pokud ty informace nejsou uloženy v paměti nevědomí, nabízejí se některá šamanská vysvětlení, např. že ty informace pocházejí z minulých životů, nebo jsou telepaticky přenášeny z paměti jiných lidí, nebo jsou součástí nějaké transhistorické paměti.

Metzner: Sám uvažuji o vědomí jako o cyklech expandujících kruhů, nebo sfér. Je tady vědomí jedince, a pak vědomí kmene nebo kulturního pole, a to je součástí kolektivního vědomí lidstva. Nad vědomím lidstva, kterému Jung říkal "kolektivní nevědomí" existuje pole vědomí savců a pak obratlovců, a pak vědomí planety Gaia a vědomí vesmíru. Pokud se člověk při rituálu dostane dál, než za okruh svého vědomí, může potkávat jiné lidi. Může se setkat s obrazy, které pocházejí z jiných kultur. Pokud bude trénovat, může zvládnout setkání i s vědomím jiných zvířecích druhů, nebo rostlin, posvátných míst, Země a dokonce i vesmíru. Šamanské věštebné techniky často zahrnují vědomé vyladění na mnohé různé bytosti propojením těchto polí či sfér. www.vegetalismus.cz

 

 

   Rituální přístupy k práci s posvátnými rostlinami (2.)

Dokončení rozhovoru s doktorem Ralphem Metznerem

V neošamanské komunitě neustále probíhá spor o rozdílu mezi imaginárními cestami a transpersonální vizí. Podle mne je tu rozdíl, jako když mluvím k jiným nebo k sobě samému. Co si o tom myslíte vy?

Metzner: Já považuji transpersonální model výhodný proto, protože nám poskytuje jazyk, kterým o změněných stavech vědomí můžeme, aniž bychom museli používat etnocentrického jazyka náboženských nebo šamanských tradic, hovořit. Bohužel my psychologové jsme byli naučeni uvažovat o jakýchkoli stavech vědomí jako o něčem, co se vytváří výhradně v mysli člověka. Někteří jungiáni snad věří koncepci jakýchsi nezávislých entit, ale myslím si, že i většina jungiánských psychologů věří tomu, že všechny symboly mají původ v lidském vědomí. I pro post-jungiána Jamese Hillmana je imaginární říše převážně produktem lidského vědomí. Nikdo z nich nikdy neuvažoval o existenci nezávislých duší existujících v paralelních realitách.

Většina šamanských kultur, a zvláště ty, které pracují s psychedeliky, na to mají zcela odlišný názor. Předpokládají, že existují mnohé další dimenze světa, a že ty jiné světy jsou obydleny nezávislými duchy a bytostmi, které mohou, a také toho využívají, interagovat s naším světem. V tomto smyslu mohou šamanismus a některé psychoterapie spolupracovat, ale šamanismus jde mnohem dále, protože pracuje s mnohem širšími, transpersonálnějšími realitami, než my západní psychoterapeuti. Oba tábory věří, že člověk může zdědit některé problematické nebo neurotické komplexy od rodičů. Západní psychoterapie se soustřeďuje na možnosti a způsoby, jakými tyto komplexy byly předány. V některých formách psychoterapie, např. v Gestaltu, jsou lidé povzbuzováni k dialogu se svými vnitřními rodiči a jejich vlastnostmi, jako by to byly samostatné bytosti. Mohou takto, metaforicky, pracovat s energiemi předků, ale obvykle neuvažují o tom, že by takto mohli hovořit přímo se svými předky. Při jedné seanci s ibogainem měl přítel velmi živou vizi svých dědečků, které ovšem nikdy v životě neviděl. Sedli si spolu a dlouho povídali. Věděl naprosto jistě, že to jsou jeho dědečci, znal je. Tyhle vize jdou za to, čemu říkáme paměť, a dovolují poznat sama sebe, nebo své předky způsobem, který by jinak vůbec nebyl možný.

Když člověk zkouší být šamanem, ať už s pomocí psychedelik nebo jinak, zjistí, že tyhle šamanské světy existují vždycky a jsou neustále po ruce. Člověk tak může hovořit s duchy při snídani, nebo když řídí auto, vždy, když je požádá o pomoc. Většina šamanských cest zůstává v říši té které osobnosti, protože prostě nejdou dost hluboko a daleko. Všiml jsem si ale, že když už člověk umí navázat kontakt se svým vědomím, pak mu jde i ten krok dále, navázání kontaktu s transpersonálním vědomím.

 

Z osobní zkušenosti vím, že skutečně existuje cosi mimo a nad rámec naší osobní zkušenosti a individuálního vědomí. Mám například dojem, že známý fenomén deja vu pochází z nevědomé paměti jakýchsi prorockých snů.

Metzner: Souhlasím. Mám pocit, že tak polovina našich snů jsou sny prorocké. Já jsem to zjistil náhodou. Když jsem pracoval jako děkan CIIS, musel jsem absolvovat spoustu setkání, takže jsem se naučil každé ráno zkontrolovat s kým a kde se mám sejít. Několikrát jsem si ale uvědomil, že se mi zdálo o setkání na ten den, ještě než jsem nahlédl do diáře. Bez nahlédnutí do diáře bych si myslel, že ty sny byly o jiných setkáních. Pak jsem zjistil, že často mívám sny o setkáních s lidmi ještě předtím, než se s nimi skutečně setkám. Ten časový rozdíl byl asi pět až sedm dnů. Jakoby mne sny připravovaly na to, co přijde.

 

To mi připomíná studie Harolda Puthoffa a Russella Targa, které naznačují, že onu ne-lokální, chcete-li transpersonální mysl je možno kontaktovat v budoucnosti i v minulosti.

Metzner: Dospěl jsem k závěru, že vize i vzpomínky plní v zásadě stejnou funkci, jen jdou opačným směrem. Naše vědomí má schopnost nahlédnout do budoucnosti tak, jako do minulosti, nebo kamkoliv na této planetě.

Zjistil jsem to, když jsem pracoval na knize Studna vzpomínek (Well of Remembrance). Zpracovával jsem pověsti o bozích a bohyních severní Evropy, a často jsem zjistil, že mi sny a vize při řešení mnoha problémů značně pomohly. Dokonce mne často nasměrovaly k dalším zdrojům. Jeden ze snů měl co do činění s pověstí o Odinově objevu studny vzpomínek u stromu světa. V norské tradici znají tři způsoby věštění, které pracují se studnou vzpomínek. Můžete se, jako Odin, ze studny napít a tak si na všechno vzpomenout, nebo můžete do studny ponořit své oko a mít tak jakýsi periskop. Třetí metodou je použití božího oka ve smyslu sebepoznání, nahlédnutí zpátky, dovnitř, kde je vše uloženo. Pokud se ponoříte do studny celý, vzpomenete si i na hlouběji uložené věci. Podle mého existují dva směry věštění, které využívají symbolu stromu světa. Když si chcete vzpomenout na něco, co bylo, sednete si na kořeny, když chcete vědět, co se teprve stane, vylezete si do větví stromu a čím výš vylezete, tím dále do budoucnosti vidíte. Když se stromem splynete, vzpomenete si na hlouběji uložené věci v hlubším kulturním kontextu. Pozor ale na to, že vrchol stromu není pevný a větve se ohýbají. Budoucnost je flexibilnější než minulost.

 

Připadá mi, že toto šamanské použití představ a obrazů, jako stromu a nutnosti vyšplhat se na vrchol, funguje jako jakýsi mentální přístroj, který umožňuje zaostřit a vyhledat z kosmického internetu co je třeba. Je pak užitečné ustavit přesné parametry nebo koordináty, aby se člověk v nezměrnosti vesmíru neztratil.

 

Metzner: Ano. Proto také šamani využívají krystaly, peříčka a jiné ceremoniální pomůcky. Jsou to jejich vizualizační pomůcky právě za účelem soustředění a vyladění, ale šamanské rituály jsou něčím mnohem víc. Ve většině šamanských společností existují určité předem dané kroky, kterými musí šaman během věštebného procesu projít. Musí udělat to, pak zase tamto, vyloudit ten a ten zvuk a myslet na to a to. V souvislosti s Learyho teorií setu a settingu se zdá, že šamanské rituály je možno nazírat jako struktury, které lze přirovnat k setu a settingu, a které šamani postupně objevovali a zahrnuli do svých rituálů. Za předpokladu, že ty nejběžnější šamanské postupy jsou těmi nejdůležitějšími, jsem začal zkoumat právě tyto postupy a snažil jsem se pochopit, jak mohou pomoci procesu léčení nebo věštění.

Při již zmíněných peyotlových shromážděních indiánů sedí účastníci v kruhu na zemi kolem ohně. Ceremonii vede jeden člověk, kterému pomáhá několik pomocníků. Poté, co v několika formách vezmou svou dávku peyotlu, začnou někteří zpívat speciální píseň a doprovází se v rychlém tempu na chřestidla a vodní bubny.

Curandero, léčitel, vždy dosti dlouhou dobu zpívá a pak řídí rituál.

Při houbových rituálech Mazateků se rituál odehrává v noci, při svíčkách. Léčitel, což je často žena, většinou celou noc zpívá své poetické písně.

V kultu Bwiti v africkém Gabunu pijí účastníci rituálu ibogain, a pak jsou provázeni hlubinným zážitkem zrození a smrti, při němž mohou rozmlouvat s duchy předků. Sedí na zemi v kostele a dívají se na oltář s obrazy božstev a předků. Samozřejmě opět neustále zní bubny a celou noc se zpívá a tancuje.

Když jsem studoval bohatou etnografickou literaturu, zjistil jsem, že všechny rituály mají některé základní společné prvky - je zde zřetelná tendence konat rituály v noci, používat určité množství psychedelik, rituál se odehrává v kruhu, je přítomen vůdce, a vždy se dlouze bubnuje, zpívá a tančí.

Základním prvkem každého rituálu se zdá být šamanský zpěv a tanec. Protože šaman, curandero, léčitel, je ústřední postavou těchto rituálů, také nejvíce zpívá a tančí.

Verbální obsah některých písní se zdá přeprogramovávat vědomí pacientů nebo účastníků rituálu. Většina písní je ale velmi jednoduchá, některé používají jen nesrozumitelné slabiky. Hodně se používá rychlého rytmu, a téměř vždy se šaman doprovází na chřestidla a buben. Protože rytmus samostatně zpívaných písní se velmi blíží rytmu bubnování, domnívám se, že také podporuje tok vizí.

Za pomoci popisů rituálů v etnografické literatuře jsem docela snadno sestavil seznam základních částí rituálů. Vždy šlo o noční rituál, o nějakou halucinogenní látku, o tanec v kruhu, posvátný zpěv a bubnování. Avšak více jsem těmto jednoduchým metodám porozuměl až poté, co jsem se některých rituálů aktivně zúčastnil.

Došlo mi, že v noci se rituály konají hlavně proto, aby denní světlo a denní aktivity nenarušovaly proces tvorby a kultivace vizí. Šamanské vize hrají v jejich rituálech ústřední roli. Sibiřští šamani přitom konají jakousi imaginární, ale vizuální pouť, při které se kontaktují s duchy nemocí nebo s bůžky a s bytostmi obývajícími alternativní reality, a snaží se od nich získat znalosti, které by vzali zpět do svého světa. V americké tradici šamani získávají znalosti přímo od rostlin a stromů. Věří, že v každé léčivé rostlině dlí duch oné rostliny, rostlinný učitel, který pak komunikuje s tím, kdo medicínu vezme.

Právě tak je zřejmé, že také šamanův zpěv je pro konečný úspěch léčení velmi důležitý. Kdysi jsem měl dojem, že i slova šamanských písní mají důležitou úlohu při jakémsi přeprogramování pacientovy mysli, ale v mnoha kmenech jsou šamanské písně velmi jednoduché a často jsou to jen popěvky, doprovázené jednoduchým bubnováním nebo chřestěním. Možná, že rytmus bubnování a zpěvu má jen udržovat proud vizí.

 

Zmínil jste několikrát kruh.

Metzner: Ve většině šamanských tradic hraje dominantní roli šaman a ostatní účastníci sedí nebo tančí kolem něho v kruhu nebo polokruhu. Prakticky vzato, kruh umožňuje všem zúčastněným vidět, co se děje, a šamanovi zase mít všechny na očích. Existuje zde ale také hlubší smysl použití struktury kruhu. Kruh je velmi starý a přirozený tvar, který lidi udržuje v kooperativní náladě. Lidé odjakživa sedávali např. u ohně v kruhu a vyprávěli si příběhy o svých cestách, ať už vnitřních, či těch skutečných. Je docela dobře možné, že samo shromáždění v kruhu posiluje duchovní cítění. Vzpomeňme rady starších a rady moudrých, akt společného kouření dýmky atd.

V poslední dekádě jsem pozoroval rostoucí počet hnutí v Evropě i v USA, při jejichž rituálech lidé berou psychoaktivní látky, společně celé noci tančí při hlasité hudbě, a při kterých lze zažít celou řadu např. duchovních, šamanských a psychoterapeutických zkušeností. Zvláště jsem se zajímal o neošamanská hnutí, ve kterých jejich členové berou halucinogeny za účelem duchovního či náboženského růstu. V několika z nich se rituály ustálily ve formě velmi podobné radě starších či kruhovým shromážděním. Ač nejsou tak formální, mají hodně společného např. s brazilským obřadem hnutí hoasca a rozhodně se jedná o duchovní a náboženskou záležitost. Hodně lidí studuje duchovní literaturu, hodně z nich jsou aktivními přívrženci vipassány, tantry nebo holotropního dýchání. Mnozí jsou velmi poučeni i co se týče psychoaktivních látek. Často je takové celonoční sezení s tancem doplněno postupnými výstupy všech zúčastněných, kteří hovoří o svých duchovních cílech a aspiracích.

 

Řekl jste, že se tam berou jen malé dávky halucinogenů. Možná to tak je u Daime ceremonií, ale v mnoha společnostech, které berou ayahuascu, bere šaman docela velké dávky.

Metzner: V tradičních ayahuascových společnostech bere šaman stejné, někdy větší dávky, než účastníci rituálu. Oni jsou ale velmi trénovaní a umějí své vize kontrolovat, takže se nikdy neztratí.

Při rituálech se silnými psychedeliky, jako jsou ayahuasca nebo houbičky, má člověk někdy co dělat s velmi silnými emočními zážitky. Slyšíte kolem sebe spoustu pláče, vzdychání a naříkání. Všiml jsem si ale, že při Daime ceremoniích jsou dávky vypočítány tak, aby člověka dostaly na okraj, ale netlačí ho dál. Když jsem zavřel oči, viděl jsem vize, když jsem je otevřel, viděl jsem ostatní účastníky ceremonie. Ať už se obřadu účastní deset nebo padesát lidí, sedí se v kruhu, pohyby všech jsou synchronizovány a pro každého je důležité, aby zůstal do jisté míry soustředěn na to, co se děje okolo něho.

Zkušení účastníci Daime obřadů říkají, že berou právě tolik ayahuascy, aby zesílili vnitřní dimenzi vnímání – emoční, mentální a astrální tělo. Pak začne společné zpívání a tanec a vybuduje se tak kolektivní vědomí, které přesahuje vědomí individuální. Část těchto praktik je spojeno právě s rozvojem tohoto propojení a zvládnutí umění zacházet právě s tímto transpersonálním spojením.

Během ranných fází psychoterapeutických výzkumů dostávaly pokusné osoby velmi silné dávky, aby se dostaly do kontaktu s velmi hlubinnými problémy. Problémem je, že když vezmete silnou dávku LSD nebo psilocybinu, dostanete se do kontaktu s hluboce emočními problémy, které jsou vytlačeny do mimoracionálních sfér. Právě proto s takovými osobami zůstávali i asistenti, kteří halucinogen nevzali, aby mohli při seanci pomáhat. Tehdy bylo nemyslitelné, aby si terapeut také vzal dávku halucinogenu a aby tak lépe věděl, čím jeho pacient prochází. Uznávalo se, že by to asi bylo lepší, ale problém byl s tím, jak zůstat objektivní. V některých neošamanských léčebných skupinách si i vedoucí a asistenti berou malé dávky, aby tak pomohli všechny účastníky obřadu společně vyladit. Jen občas si ale vezmou dávku větší, protože si chtějí zachovat schopnost kontrolovat průběh seance. Když má někdo během šamanského rituálu problémy, šaman, ať už pomocí tyčinek, nebo peříček, zasáhne a o problém se postará.

 

Děje se tak i v neošamanských skupinách?

Metzner: Zápaďané obvykle nezasahují tak, jak zasahují šamani. Neprošli přece šamanským tréninkem – nejsou šamani. Při několika neošamanských seancích jsem ale zažil něco, co se šamanské intervenci podobalo. Vůdce například použil pro člověka, který měl problémy, nějakou mantru, nebo řízenou vizualizaci, aby ho, pokud se ztratil, přivedl zpět. Většinou ale ten, který seanci vede, hraje roli spíše pomocníka a spoluúčastníka, než vedoucího. Pokud se najde někdo s vážnějšími problémy, obvykle mu posílá energii, například zpěvem nebo vizualizací, větší počet dalších zúčastněných. Jen zřídka účastníci takovýchto seancí ztrácejí kontrolu – také proto jsou dávky psychedelik velmi malé.

Jednou jsem zažil, že dva lidé nemohli přestat mluvit. Rušili tím ostatní v kruhu, a tak je asistenti po marných pokusech ztišit odvedli do vedlejší místnosti. Ti dva ale zpanikařili. Později vysvětlili, že v okamžiku, kdy je odvedli ven z kruhu ostatních, propadli panice. Kruh vnímali jako záchranu a poslední pouto s životem. Nemohli zpívat, ale přesto cítili, že kruh ostatních je jejich jediným bezpečím. Zdá se, že kruh takto poskytuje všem tento pocit bezpečí.

 

Mezi indiány platí pravidlo, že pokud vezmete svou dávku, pak nesmíte opustit kruh.

Metzner: Podobné je to i u ostatních společenství, ale říkejte to Zápaďanovi, který tak uctívá individualismus. Má rada zní, že pokud neuznáváte jakákoliv pravidla, nechoďte do kostela nebo na takovéhle shromáždění. Ani v kostele přece nemůžete dělat, co chcete.

 

Přesto se mi ale zdá, že ohraničit tyto tak silné halucinogeny pravidly psychoterapeutických, léčebných nebo náboženských seancí také není dobré. Zároveň ale doufám, že jsme se v 60. let poučili a nedovolíme vzít psychoaktivní látky komukoliv.

Metzner: Už tehdy ale např. Leary trval na tom, že nelze podávat vědomí měnící látky komukoliv, a zvláště ne bez jeho souhlasu. Zodpovědnost, to je to hlavní. Tyhle problémy nemají indiáni z Native American Church, kde se psychedelika berou s úctou a velmi zodpovědně.

 

Myslíte si, že je nějaká naděje, že USA a jiné státy budou následovat příklad Brazílie a budou k náboženskému použití psychedelik tolerantnější?

Metzner: Věci, týkající se legalizace psychoaktivních látek jsou velmi komplikované a zřídkakdy racionální. V USA byla psychedelika omylem zařazena mezi návykové drogy, jako heroin, kokain a crack. Domnívám se, že rozlišovat mezi látkami, které jsou společensky nebezpečné a látkami, které rozšiřují vědomí a mohou léčit, je velmi důležité.

 

Podle mne není správné zařadit léčivé rostliny na seznam drog, zvláště když jsou důkazy o tom, že ayahuasca a San Pedro nejsou návykové a fyzicky škodlivé. Existuje i mnoho historických důkazů, že tyto látky byly zakázány z náboženských důvodů, protože misionáři chtěli mít celou Ameriku křesťanskou.

Metzner: Osobně si myslím, že současná státní protidrogová politika je ještě důsledkem puritánské kultury nedávné minulosti. Náboženské právo stále považuje užívání psychoaktivních látek za jakousi rekreační diverzi, která vede člověka k hříchu, zločinu a sebedestrukci.

Dnes je naprosto prokázané, že marihuana nedělá z lidí zuřící maniaky, a přesto stále hodně lidí odmítá její legalizaci. Není žádný rozumný důvod, proč by společnost neměla rozlišovat mezi návykovými drogami a rekreačním a terapeutickým užíváním psychoaktivních látek. I během prohibice vláda rozlišovala mezi alkoholem a posvátným použitím mešního vína v křesťanských komunitách. Měli bychom vnímat tyto problémy odděleně a potlačovat případně jen zneužívání, nikoliv užívání psychoaktivních látek. Ironií je, že jsme legalizovali rekreační užívání alkoholu, které je nesrovnatelně nebezpečnější a sociálně destruktivnější, než užívání marihuany a jiných rostlinných psychedelik.

Mělo by nám konečně dojít, že prohibice nic neřeší. Zákaz marihuany v USA platí už šedesát let, a zcela jistě její užívání nepotlačil. Mimochodem, v zemích, které marihuanu zakazují, např. v USA a v Irsku, ji užívá asi 25% mladých, zatímco např. v Holandsku, kde je marihuana legálně dostupná již dvacet let, ji užívá jen 9% mladých.

Evropané jsou v tomto ohledu daleko před USA. Probíhá řada seriózních výzkumů pro lékařské a terapeutické využití psychedelik. Holanďané řadu let testují terapeutické využití ayahuascy a ibogainu. Jeden projekt již prokázal, že ayahuasca je velmi účinným pomocníkem v boji s alkoholismem a drogovou závislostí, částečně protože má silný očistný účinek, a částečně protože mění vědomí. Odvážím se předpovědět, že v Evropě bude brzy legalizována. Možná i u nás bude v brzké době legalizováno užívání některých psychoaktivních látek. Testuje se ibogain, MDMA se používá pro zmenšení bolestí a stresu u nemocných rakovinou.

 

Rád bych byl takový optimista, jako jste vy, avšak vláda USA již v těchto souvislostech prokázala skutečně velkou dávku iracionality a ve věci legalizace např. náboženského užívání psychedelik je stále velmi tvrdohlavá. Prakticky každá studie, která byla provedena, prokázala, že např. peyotl je nenávykový a léčivý halucinogen a antropologové doložili jeho historicky velmi dlouhé používání. Přesto to vládě USA trvalo sto let, než ho legalizovala pro náboženské užívání pro indiány. Myslím, že je velmi důležité, aby pokračovaly výzkumy šamanského, náboženského a terapeutického používání psychedelik. Doufám, že jednou vláda pozná, že musí ctít právo lidí s úctou a zodpovědností užívat posvátné rostliny. Do té doby musíme lidi učit, aby si posvátných rostlin vážili. Příklad Brazílie se třemi legalizovanými náboženskými hnutími, která užívají ayahuascu, je hodný následování.

Metzner: Někdy uvažuji, co by se asi stalo, kdyby se ta tři brazilská náboženství, která užívají ayahuascu, stala největšími náboženstvími světa v příštím tisíciletí. Někteří lidé se zatím smějí, když jim to říkám, ale Daime je dnes populární už i například v Německu a v Holandsku. Slyšel jsem dokonce lidi praktikovat písně Daime při řízení v autě.

Právě tak dramaticky roste počet lidí, kteří berou ayahuascu při šamanských rituálech. Hodně lidí také cestuje do Brazílie a Peru, šamani odtud jezdí do USA. I to bude mít zcela jistě jakýsi kulturní efekt.

Před dvěma tisíci lety se z ekosystému jedné pouštní kultury vyvinula tři velká náboženství – judaismus, islám a křesťanství. Paul Sheppard ve své knize Nature and Madness (Příroda a šílenství) popsal, jak pouštní atmosféra tvarovala a předurčila monoteistickou tradici, která se tam vyvinula. Pokud by se Daime, UDV a Barquinia stala světovými náboženstvími, zcela jistě by tím začala zásadní změna stávajícího světonázoru. Tato náboženství se vyvinula v zásadně jiném prostředí, zahrnujícím řeky a deštný prales, je tedy o neustálém růstu a změně.

Brazilská kultura je velmi otevřená a akceptuje různost. Myslím, že rozvoj ayahuascových rituálů napomůže i rozšíření "brazilského" vědomí do naší anglo-protestantské kultury. Brazilci nemají problémy s koncepty reinkarnace, duše, nebo paranormálních jevů. Naše kultura by zcela jistě ze závanu přizpůsobivosti, odlišnosti a tolerance mohla jen získat.

 

Jsou náboženské zážitky jen vedlejším účinkem chemie mozku?

podle článku Shankara Vedantama

 Vědci ve Philadelphii se zabývají zkoumáním oblastí mozku, které jsou aktivovány během meditace. Lékaři na univerzitě v San Diegu a v Severní Karolíně studují, jak mohou epilepsie a jisté halucinogenní drogy vyvolávat náboženská zjevení. V Kanadě neurovědci používají speciálně upravené přílby, které vyvolávají "duchovní" zážitky u světských lidí.

 

Tato práce je součástí snahy vědců po celém světě lépe porozumět náboženským prožitkům, změřit je nebo dokonce reprodukovat.

Pomocí účinné mozkové zobrazovací techniky vědci zkoumají to, co mystikové nazývají nirvána a co křesťané popisují jako stav boží milosti. Vědci se ptají, zda je možno vysvětlit spiritualitu ve smyslu neuronových sítí, neurotransmiterů a chemie mozku.

Co vytváří ten transcendentální pocit jednoty s vesmírem? Výzkumníci naznačují, že by to mohla být snížená aktivita v temenním mozkovém laloku, která pomáhá při regulaci fyzické orientace a vnímání vlastního já.

Jakým způsobem vzbuzuje náboženství božské pocity lásky a soucitu? Snad je to díky změnám v předním laloku způsobeným zvýšeným soustředěním během meditace.

Proč mají mnozí lidé hluboký dojem, že náboženství změnilo jejich život? Snad na základě duchovních praktik aktivují spánkový lalok, který dává zážitkům osobní význam.

 

"Mozek je nastaven takovým způsobem, aby měl duchovní zážitky a náboženské prožitky," říká Andrew Newberg, philadelphský vědec, který napsal knihu "Proč Bůh neodejde". "Pokud nedojde k zásadní změně v mozku, náboženství a spiritualita tady zůstanou ještě hodně dlouho," říká. "Mozek je předurčen k tomu, aby měl tyto prožitky, a proto tolik lidí věří v Boha," dodává.

 

Tyto studie mohou dosahovat nejodvážnější hranice ve výzkumu mozku. Ale v závislosti na naší náboženské víře to také může být poslední kapka. Neboť zatímco Newberg a další vědci tvrdí, že se snaží překlenout propast mezi vědou a náboženstvím, mnozí věřící jsou uraženi představou, že Bůh je výtvorem lidského mozku a ne naopak.

"Posiluje to ateistické předpoklady a díky tomu vypadá náboženství zbytečné," říká Nancey Murphy, profesor křesťanské filozofie na Fullerově teologickém semináři v Pasadeně v Kalifornii. "Můžete-li vysvětlit náboženské zážitky čistě jako jev v mozku, nepotřebujete předpoklad existence Boha."

Někteří vědci si pospíšili s tvrzením, že tento výzkum dokazuje, že neexistuje nic takového jako Bůh. Ale mnozí jiní namítají, že jsou sami nábožensky založení a že se jen snaží pochopit, jak naše mysl vytváří pocit duchovna. Newberg, jenž byl díky své knize a některým nedávným experimentům, které vedl spolu s Eugenem D'Aquilim na univerzitě v Pasadeně v Pensylvánii, katapultován do středu neurovědecko-náboženské debaty, říká, že má vlastní smysl pro spiritualitu, ačkoli odmítl uvést, zda věří v Boha, protože jakákoli odpověď by vedla lidi k tomu, aby zpochybňovali jeho jednání.

 

"Opravdu se nesnažím využít vědu k tomu, abych dokázal, že Bůh existuje nebo jeho existenci vyvrátil," říká. Newbergův experiment vycházel ze snímkování mozku osob provádějících meditaci tibetského buddhismu, zatímco seděli pohrouženi v kontemplaci. Poskytl jim čas, aby se dostali do hlubokého meditačního transu a poté jim dal injekci s radioaktivním barvivem. Vzorce zbytků barviva v mozku byly později převedeny na obrazy.

Newberg zjistil, že určité oblasti mozku byly během hluboké meditace změněny. Jak se dalo očekávat, byly to oblasti v přední části mozku, které se využívají při soustředění. Zjistil však také sníženou aktivitu v temenním laloku, jedné části mozku, která napomáhá při orientaci v trojrozměrném prostoru.

"Když mají lidé duchovní zážitky, mají pocit, že dosáhli jednoty se světem a ztratili pocit vlastního já," říká. "Myslíme si, že je to způsobeno tím, co se odehrává v té oblasti - jestliže tuto oblast zablokujete, ztratíte onu hranici mezi vlastním já a zbytkem světa. Když to budete dělat, skončíte nakonec ve stavu sjednocení se vším."

Jiní neurovědci na univerzitě v kalifornském San Diegu, studují, proč se zdá, že náboženské zážitky jsou u některých pacientů doprovodným jevem epileptických záchvatů. Psychiatr Roy Mathew studuje na Dukeově univerzitě v Severní Karolíně halucinogenní drogy, které mohou vyvolávat mystické zážitky a které jsou již dlouhou dobu využívány v jistých náboženských tradicích. Je možné, že by záblesk moudrosti, který se objevil u Siddhárthy Gautámy - Buddhy - nebyl ničím více než zklidněním aktivity jeho temenního mozkového laloku? Je možné, že hlasy, které slyšeli Mojžíš a Mohammed na odlehlých vrcholcích hor, byly jen shlukem vystřelujících neuronů - iluzí?

Je možné, že Ježíšovy konverzace s Bohem byly jen psychickým klamem? Newberg nezachází až tak daleko, ale jiní zastánci nové vědy o mozku ano. Michael Persinger, profesor neurovědy na Univerzitě v Sudbury v Ontariu, prováděl experimenty, při kterých byla na zařízení v podobě přílby připevněna sada magnetů. Persinger vytváří slabé elektromagnetické pole kolem lebky dobrovolníků.

 

"Čtyři z pěti," říká, "oznámili, že měli mystické zážitky, pocit, že za nimi nebo poblíž nich stojí nějaká cítící bytost nebo entita. Někteří z nich plakali, někteří měli pocit, že se jich dotkl Bůh, jiné ovládl pocit strachu a hovořili o démonech a zlých duších."

"To se děje v laboratoři," říká Persinger. "Ti lidé vědí, že jsou v laboratoři. Dokážete si představit, co by se stalo, kdyby se jim to přihodilo pozdě v noci v kostelní lavici nebo v mešitě či synagoze?"

Persinger říká, že jeho výzkum prokázal, že "náboženství je záležitostí mozku, pouze mozku, a má málo co do činění s tím, co je tam venku."

Ti, kteří věří, že tato nová věda vyvrací existenci Boha, říkají, že nastavují společnosti zrcadlo o ničivé síle náboženství. Říkají, že náboženské války, fanatismus a netolerance pramení z dogmatických věr.

"Ale náboženství je více než to," říká John Haught, profesor teologie na Georgetownské univerzitě ve Washingtonu. "Je v něm zahrnuta i odevzdanost, utrpení a boj - není to jen blaženost ve stavu meditace. Zahrnuje také okamžiky, kdy máte pocit, že vás Bůh opustil."

Věřící namítají, že víra je něčím mnohem více než jen souhrnem aktivity částí jejich mozku: "Mozek je hardware umožňující prožívat náboženství," říká Daniel Batson, psycholog na Kansaské univerzitě. "Tvrdit, že mozek vytváří náboženství, je jako říkat, že piano vytváří hudbu."

 

Reakce lamy Oleho Nydahla:

Vážení pánové,

Názory na mozek, mysl, bohy a nirvánu nedávno vyjádřené ve vašich vynikajících novinách a v několika dalších skvělých publikacích mi připomínají prohlášení Aristotela před asi 2300 lety: "Pozorování praktických lidí můžete obvykle věřit, ne však jejich vysvětlení těchto pozorování."

Zde uvádím několik základních buddhistických názorů, které by mohly dát některým věcem jejich význam.

Pokud chápeme mozek tak, že nevytváří mysl, ale transformuje ji - jako rádiový přijímač a ne vysílač - mnohé parapsychologické jevy se stanou pochopitelné. Na relativní úrovni by tak mysli bytostí byly programy podmíněných prožitků držených pohromadě iluzí vlastního já odděleného od ostatních, jako proudy v oceánu, pracující skrze určité nervové systémy a těla až do okamžiku smrti.

Pak díky nedostatku pocitů/dojmů vyplují na povrch dominantní podvědomé otisky v mysli, které ji dovedou k novému životu a do nového prostředí. Tento proces, který nemá počátek, pokračuje tak dlouho, dokud mysl nerozpozná svůj absolutní stav, oceán, ve kterém se vyskytují proudy, pohrávají si v něm, jsou rozpoznávány a opět mizí.

Díky tomu, na co se soustředěným, řízeným způsobem zaměřujeme v buddhistických meditacích a co se zřejmě může objevit také při modlitbě k vnějším silám, se zúčastněný dostává mimo osobní úrovně vědomí. Stane se to, že zmizí pocit oddělenosti mezi proudy a oceánem. V tomto stavu se mozek uvolní. Zastaví svou biologickou funkci filtrování dojmů, které nejsou užitečné pro přežití nebo dosahování podmíněných radostí, a mysl tak může prožívat svůj nadčasový stav, svůj neomezený, zářivý prostor. Stav, kdy jsme neosobním oceánem a radujeme se ze hry jeho proudů, je dokonalost sama.

Váš lama Ole Nydahl,

zakladatel 300 center buddhismu Diamantové cesty po celém světě a autor několika knih o buddhismu (Blue Dolphin Press, Nevada City, CA)

 

Poznámky:

Shankar Vedantam vystudoval žurnalistiku na Stanfordově univerzitě a elektroniku na Univerzitě Bangelore v Indii. Je členem Asociace novinářů jižní Asie SAJA (South Asian Journalist Association).

Lama Ole Nydahl je jeden z velmi mála obyvatel Západu, který dosáhl úplného zasvěcení jako lama a učitel meditace podle tibetské buddhistické tradice. V prosinci 1969 se on a jeho manželka Hannah stali prvními studenty Jeho Svátosti XVI. Gyalwa Karmapy, Rangjunga Rigpaie Dorjeho, jednoho z největších jogínů 20. století a představitele tradice Kagyu tibetského buddhismu. Jeho Svátost měla na život Ole Nydahla a jeho manželky zásadní vliv. Ole Nydahl a jeho manželka se pak vrátili na Západ, kde po 26 následujících let neúnavně cestovali, vyučovali meditaci a zakládali meditační střediska po celém světě.

Lama Ole Nydahl získal v Dánsku vzdělání ve filozofii a později napsal svoji práci o knize Aldouse Huxleye "Doors of Perception". Je autorem několika knih přeložených do řady jazyků. Se svojí manželkou založil více než 200 meditačních středisek v Německu, Polsku, Rusku, v Jižní Americe, Austrálii, Kanadě. Ve Spojených státech amerických založil 14 středisek, z nichž většina je na západním pobřeží Spojených států.

Lama Ole Nydahl šíří ducha tibetského buddhismu a překonává kulturní hranice směrem k nezávislému západnímu myšlení. Vyučuje své studenty, že nejdůležitějšími vlastnostmi v současném světě jsou radost, nebojácnost a aktivní soucit s ostatními lidmi.

"Můj návod je jednoduchý: říkám lidem o nezbytnosti hledání něčeho, co je může přenést přes nemoci, stáří a smrt. Aby se nebáli oddat se zábleskům radosti života. Říkám, že mysl lidí je jako prostor: otevřená, jasná a neomezená. A hovořím jak o cestě tak o cíli".

 

Microsoft na tripu

Ale pojďme na chvíli zpátky do Basileje. Večerní blok přednášek, projekcí a výstav psychedelického umění pomalu končí, z kuřáckých zón již voní hašiš a po celém sále se tvoří skupinky diskutérů. Zahlédneme třeba českého malíře Ottu Plachta, jenž hledá inspiraci pro svou tvorbu v halucinogenní liáně ayahuasce z jihoamerických pralesů, anebo Ricka Doblina, ředitele americké organizace MAPS (Multidisciplinary Association for Psychedelic Studies), jež se snaží navázat na přetrženou tradici a vrátit dnes výzkum psychedelik na vědeckou půdu jako seriózní téma. "Potřebujeme se dostat na legální bázi. Jsme na cestě zpět na Harvard," hřímal před chvílí prezident Doblin na své přednášce. A neinformovaný pozorovatel musel být překvapen, když se dozvěděl, kdo organizaci MAPS ve snaze o renesanci psychedelik finančně pomáhá. Hlavní donátory netvoří žádní zestárlí sentimentální hippies, ale vývojové jádro Microsoftu či zakladatel firmy Apple Computers Steve Jobs, který se loni svěřil New York Times, že "požití LSD je jedna ze dvou či tří nejdůležitějších věcí, které jsem za svůj život udělal". Spojení látek měnících vědomí, moderních technologií a špičkových mozků je dnes zajímavým fenoménem. Jeden z otců-zakladatelů Microsoftu Bob Wallace věnuje ročně 350 tisíc dolarů organizacím, zabývajícím se výzkumem drogy MDMA (extáze) při terapii, a jako svou nenahraditelnou inspiraci uvádí LSD třeba také vynálezce počítačové myši Douglas Engelbart nebo držitel Nobelovy ceny za objevení dvojité spirály DNA Francis Crick.

Mezi nejobletovanější celebrity v kuloárech konference ovšem patří legendy květinové éry 60.let, k níž LSD neodmyslitelně náleží.

Houf ctitelů obklopuje třeba Ralpha Metznera, kolegu a přítele jednoho z hlavních propagátorů "kyseliny" - Timothyho Learyho. "Chtěla bych vám poděkovat za to, že jste změnil můj život," chytá se ho za ruku dvacetiletá dívka s dlouhými černými vlasy. "A jak jsem ho změnil?" ptá se s úsměvem Metzner. "Vaše myšlenky mě udělaly svobodnější," zajíká se nervozitou obdivovatelka.

níže:K pianu znovu usedá německý psychoterapeut Rolf Verres

Ten mohl udělat nějaká CD, ne?

htp://ayahuasca.navajo.cz/ : Krom Santo Daime je i Uniao

http://www.dropin.cz/zmedii.shtml?x=179887 :

V roce 2001 vedl výzkum ayahuascy také psychiatr Dr. Josep Fábregas, ředitel prestižního ústavu CITA (Centro de Investigación y Tratamiento de las Adicciones) z Barcelony, a to ve vesnici Mapiá v brazilské Amazonii. Vesnice je centrem "nového náboženství" Santo Daime, které v Brazílii spojuje prvky tradičního šamanismu a křesťanství a má už kolem 20 000 příznivců, těšících se velké sociální prestiži. Ayahuasca je pro tuto sektu, v níž se sdružují umělci a intelektuálové, posvátný nápoj a její členové ji konzumují čtyřikrát do měsíce. Santo Daime má dvě centra i ve Francii (Marseille a Paříž) a v jiných evropských zemích, dokonce i v České republice!

CO je někde najít, co jsou zač?

http://www.shroomer.cz/forum/viewtopic.php?f=18&t=660&start=15&st=0&sk=t&sd=a

slováci se baví jak do tripu, ale je to dost mdlé...-()

http://www.vegetalismus.cz/59-ritualni-pristupy-k-praci-s-posvatnymi-rostlinami.html?zobrazdetail=1&idclankunovinka=133

Někdo tam měl i 70tripů s kys., ale bavit se s nimi nemáme, jedou si svojí cestou...jsou to spíše huliči

http://grower.cz/pestovani/marihuana/tema/t-896-p-4.html

http://www.cdk.cz/ts/clanky/95/anketa-drogy-a-nabozenstvi/?PHPSESSID=9

http://www.jitrnizeme.cz/view.php?cisloclanku=2008010021

 

Moje zkušenosti s holotropním dýcháním

 

Výzkumy dr.Grofa

Pokud máte dobra alespoň 70%, channeling se můžete naučit takto: Jak uvidět Boha, krok za krokem

O holotropním dýchání na stránkách Holos

Reportáž o terapeutickém využití ayahuascových rituálů v televizní reportáži

Na hlavní stránku

 

Další stránky o mystice